Rozjímání o Bohu a náboženství.

Zeptá-li se vás kdo, zdali věříte v Boha, položil vám otázku poněkud zavádějící, na kterou nelze přesně odpovědět. Ono totiž záleží na tom, kdo se vás ptá. Špatná odpověď může být případně velmi nebez­pečná.

Ptá-li se žid, má na mysli zajisté toho svého boha, kterého nazývá JHVH čili Jehova, nebo také Elohim, případně Adonaj anebo ještě jinak. Nesnadno se v tom vyznat. Křesťané se budou ptát na Hospodina. Muslimové dávají jasně na­jevo, že není jiného Boha, než je Alláh, a pokud byste odpověděli jinak, můžete být o hlavu zkráceni a nepomůže vám ani Jehova, ani Hospodin, natož pak Brahma. Ten problém jest tedy pěkně za­peklité boží nadělení. Hned první otázka, která nás napadne, jest — Proč věřit? Je-li Bůh vskutku tak moudrý a mocný, jak je nám z mnoha stran předkládáno, proč se skrývá, proč se jasně neozřejmí? Odpověď pochopitelně neznám. Problém s otázkou boží existence komplikuje i skutečnost, že různá náboženství mají rozdílná po­jetí Boha či bohů. Hinduismus, jedno z nejstarších náboženství, má těch bohů požehnaně. Mají sice určitou hierarchii, ale bohové to jsou. Na prvním místě stojí Brahma — stvořitel, následuje Višnu —udržovatel a ochránce a potom ještě Šiva — ničitel. To jsou ti hlavní, následuje ale řada dalších — Rama, Krišna, Indra, Hanuman. A jsou tu i bohyně — Saraswati, Lakšmí, Durga Devi, Kali. A dále je tu nepřeberně bůžků. Na Bali, kde se zachovala starší forma hinduismu, mají bůžků bezpočet, snad více než je tam lidí. Bůžky mají na vše možné a ženy jim zbožně každé ráno přinášejí obětiny. Je to příjemná a milá kultura. Řekové měli také početnou skupinu bohů, v jejich čele stál Zeus, a sídlili na Olympu. Když budeme cestovat po světě i po historii, narazíme na nepřeberné množství bohů i Bohů, podle libosti je možno vybrat si toho nejvhodnějšího.

Naše české slovo bůh je prý odvozeno od staroindického bhaga, což je někde překládáno jako bůh hojnosti a lásky, ale také jako Pán či hojnost. Například významná védická kniha Bhagavadgíta je do češtiny přeložena jako Píseň Vznešeného, v angličtině je to však Song of the Lord, tedy Píseň Páně. V jiných jazycích nalezneme mnoho rozlišných výrazů k označení bo­ha. Jak patrno, otázka boží existence je spletitá. V češtině vykládá se pojem Bůh jako „nejvyšší by­tost", což ovšem situaci nikterak neusnad­ňuje, neboť hned se musíme ptát, „co/kdo jest bytost"? Nepochybně Bůh jest pro nás nerozluštitelné mystérium. Předsta­vuje řadu otázek, na které existují pouze vykonstruované odpovědi. Jest Bůh sa­mostatnou identitou nebo jest obsažen ve všem? Jestliže Bůh stvořil svět, kdo stvo­řil Boha? Je Bůh věčný a nekonečný? Ta­kových otázek můžeme pokládat nepře­berně, aniž bychom se pravdy dopátrali. A poněvadž koncept Boha je pro lidskou mysl v celé plnosti nepochopitelný, uleh­čuje si člověk tím, že si Boha zosobňuje, tedy tvoří si Boha k obrazu svému. Avšak Bible hned v úvodních stránkách nás po­učuje, že „Stvořil Bůh člověka k obrazu svému" (Genesis 1.27). Zní to pěkně, ale rovněž to zavání, člověkem jest tu myšlen pouze Adam nebo výraz zahrnuje i Evu? Pokud ten obraz zahrnuje oba, svědčilo by to, že Bůh je hermafrodit. Nepěkná to představa! Je Bůh rodu mužského nebo ženského? V našem barokním kostelíku byl velký oltářní obraz, který namaloval Petr Brandl, na kterém sedí Bůh jako dědeček na obláčku, obklopen anděly. Takže nám to bylo jasné! Anebo nebylo? Moje guru, indická duchovní učitelka Adžajaprána Matadži, řekla: „Člověk si Boha polidšťuje, neb jest nad jeho chápá­ní. Jestliže třeba krávy věří v Boha, tak si ho asi představují jako krávu!"

V takové ty dědečky na obláčku lze rozumnému člověku vskutku těžko vě­řit. Leckteří moderní lidé proto používají jiné podoby Boha — třeba vesmírný řád, kosmické vědomi, systém přírodních zá­konů, vyšší inteligence, absolutno a po­dobně. Jiným problémem, na kterém se teologové těžko shodnou, jest otázka, zdali je Bůh oddělenou entitou, či je-li obsažen ve všem. I v našem těle, stejné jako v celém vesmíru, fungují přírodní zákony, každý atom našeho těla chová se stejně jako atom někde ve vzdálené ga­laxii. Alespoň se tak domníváme. Roz­voj vědy posílil řady ateistů, kteří boží existenci popírají. Řečeno stručně — ná­boženští lidé věří v Boha, ateisté věří, že Bůh neexistuje; takže i oni jsou svého druhu věřícími. Zdánlivě jeví se věda býti v rozporu s vírou v Boha, je však mnoho moderních vědců, kteří v Boha věří. Je­jich představa je pochopitelně jiná než ta, kterou v katechismu předkládají veleb­níčci. Mezi nábožensky založené vědce patřil například i Albert Einstein, který ovšem vycházel z pojetí panteistického, jak je formuloval filosof Baruch Spinoza; tedy Bůh jako podstata vesmíru. K víře v Boha hlásí se i významný český astronom a astrofyzik Jiří Grygar. Bohu bývají při­suzovány mnohé funkce a jednou z těch nejdůležitějších jest stvoření všehomíru. Počátek světa zůstává stále nedořešenou otázkou. Dříve se mělo za to, že vesmír je nekonečný a věčný. Vycházejíc z Ein­steinovy Teorie relativity v polovině 20. století přišla skupina britských astrofyzi­ků v čele se Stephanem Hawkingem s teo­rií Velkého třesku (Big Bang). Podle této teorie vznikl vesmír před 13.8 miliardami let a stále se rozpíná. Co bylo na počátku? Prý nic, neexistoval prostor ani čas. Aby to ale neznělo hloupě, začali vědci pou­žívat termín „technological singularity", jak jej navrhl americký vědec a spisovatel Vernor Vinge v jednom ze svých science­-fiction románů. Pro některé vědce jest tedy Bohem singularita. Normální rozum nemůže pochopit, jak mohlo vzniknout něco z ničeho a z toho ničeho byl stvo­řen čas i prostor, takže jediné vysvětlení jest — Bůh. Teorie Velkého třesku je však mnohými vědci odmítaná. Nedávno jsem v rozhlase zaslechl jakéhosi vědce, jehož jméno jsem naštěstí zapomněl, který pro­klamoval svoji nejnovější teorii, že totiž Vesmír je nekonečný a vedle něho exis­tuje ještě nekonečné množství stejně nekonečných vesmírů. To je tedy nápad na několik doktorských prací! Zdá se, že čím hlouběji proniká věda do vesmíru a objevuje nová mystéria, tím více se vědci přibližují k Bohu.

Dovolím si říci stručně, že problém existence Boha je především problém sémantický. Existují tedy mnohé představy koncepce i definice Boha, některé si odporující. Mně osobně se nejvíce zamlouvá definice ze staré védické filosofie: „Bůh je ten, kdo nemá jméno, neb má všechna jména." Tímto poetickým paradoxem je dobře vystižena mystická podstata Boha. Jsou lidé, kteří prohlašují, že se jim dostalo vyjevení božské pravdy. Ano, jsou vyšší stavy vědomí, které pomocí intuice poznávají pravdy, jež jsou rozumem a vědou nedostupné. Jsou mystické zkušenosti, které zatím psychologie nedovede vysvětlit. Sám jsem takový dotek Boha zažil před léty, když jsem pracoval v městě Alice Springs uprostřed Austrálie. Jezdíval jsem meditovat hluboko do pouští a byl vždy fascinován pohledem na noční oblohu. Tam v poušti je vzduch naprosto čistý a suchý, takže jsem viděl až za „hranice nekonečného vesmíru". Moje mysl si uvědomila jakým zázrakem je člověk, a přitom jest jen nepatrným zrníčkem v prostoru vesmíru. Tyto zážitky vyjádřil jsem v audio básni Putování vesmírem, kterou lze spatřit pražské galérii Cesty ke světlu. Ať už je Bůh jakýkoliv, nemyslím si, že potřebuje člověka. Člověk ovšem potřebuje Boha, jak svědčí dějiny lidstva, naplněné tisícerými podobami Boha či bohů. Ke smysluplnému bytí totiž potřebujeme vztah a respekt k ideálnu, k nějaké vyšší duchovní hodnotě, která nám poskytne mravní pravidla a také nezbytnou pokoru.

Tolik tedy o Bohu, s náboženstvím je to podstatně jiné. Není překvapující, že i v moderní době je skutečných ateistů menšina, spíše se jedná o neznabohy. Podle výzkumu americké společnosti Pel  Research Center je ve světě bezvěrců jen 16 procent. V tomto rychle se měnícím materialistickém světě hledají mnozí li­dé nějaké duchovní opěrné body, které by jim poskytly ideové a mravní jistoty. Nová náboženství proto rostou jako houby po dešti, využívajíce, případně i zneužívají­ce, velkou poptávku. Jejich pojetí Boha jsou často značně problematické.

Neexistuje definice náboženství, která by byla universálně přijatelná. Těch ná­boženství je po světě požehnaně a všech­na jsou lidským výtvorem, ať si to při­znávají, nebo ne. O náboženství v době pravěké toho víme velmi málo; nejstarším náboženstvím stále živým jest hinduis­mus. Nic není známo o jeho zakladateli či zakladatelích, nemá ani ústřední knihu víry. Používá mnohé védické texty, které obsahují úctyhodné vědomosti. Za pozor­nost stojí, že všechna hlavní náboženství vznikla v Asii. Dálný východ nám nabí­zí mimo jiné taoismus, konfucianismus, šintoismus a buddhismus. Zajímavé je, že tyto filosofické systémy zabývají se pře­devším etikou a ač jsou označovány jako náboženství, existencí Boha se hlouběji nezabývají. Dobře to vysvětlil Siddhárta Gautama, lépe známý jako Buddha, když prohlásil: „Existenci Boha nelze dokázat ani vyloučit, proto spekulace na toto téma jsou pouhým mařením času."

Pomineme-li náboženství starověkého Egypta, tři velmi důležitá náboženství vznikla v západní Asii, z evropského po­hledu je to Blízký východ. Nejstarší jest judaismus (víra Izraelitská), který vznikl někdy ve druhém tisíciletí př. n. 1. O jeho počátcích se dozvídáme z pěti knih Tóry, tedy Starého zákona. Údajně byly kni­hy Tóry věnovány Mojžíšovi Bohem na hoře Sinaj, jak k tomu došlo je ale před­mětem mnoha sporů. Je to náboženství monoteistické, tedy v jednoho Boha vě­řiti budeš a v žádného jiného. To už samo o sobě jeví se být problematické a proti Bohu svědčící — proč ten všemohoucí Bůh svěří pravdu jen hebrejským kmenům a na ostatní lid se vykašlal? Pokud tedy věříme v jediného Boha, není potom naší povinnos­tí přivést ke spáse skrze něho i pohany, ať už po dobrém či zlém? Navíc se tomu dob­rotivému Bohu zalíbilo právě jen v Heb­rejcích a učinil z nich národ sobě vyvo­lený. Tento „boží dar" způsobil potom Židům mnoho zbytečných problémů. Ač je judaismus náboženstvím podstatným a důležitým, není početně rozšířen pro poměrně malý počet jeho následovníků. Myšlení Izraelitů je zachyceno v knihách Starého zákona Bible. Jsou to texty znač­ně rozporuplné a nikdy jsem nepochopil, proč svatí otcové při sestavování této ná­boženské čítanky některé dosti drsné tex­ty zařadili. Jsou ve Starém zákonu texty líbivé i moudré, kupříkladu Ecclesiastes či Píseň Šalamounova, zároveň tu nachá­zíme slova přímo odporná. Tak třeba pátá Kniha Mojžíšova v kapitole páté nám na­bízí tuto moudrost: „Když pak tebe uvede Hospodin Bůh tvůj do země, do které ty již vcházíš, abys vládl jí, a vyplenil národy mnohé od tváři své. — A dá je Hospodin Bůh tvůj tobě, abys je pobil; jako prokla­té vypleníš je, nevejdeš s nimi v smlouvu, aniž slituješ se nad nimi." I v oslavované Knize Žalmů lze najít tato slova: „O dce­ro Babylonská, zkažena býti máš. Blaho­slavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila. Blahoslavený, kdož pochytil dítky tvé, a o skálu je rozrážeti bude." Takže lze usouditi, že ten Hospo­din byl dědek protivný, ukrutný a nelítost­ný. Za takového pánbíčka děkuji pěkně.

Nejrozšířenějším náboženstvím je křesťanství, které z judaismu vzešlo a k němuž se hlásí asi 2.3 miliardy lidí. Je ovšem rozdrobeno do mnoha skupin, ve­dle nejpočetnějších katolíků existuje řada církví protestanských. Křesťanství nava­zuje na učení a život Ježíše Krista a jeho knihou jest Bible, Starý i Nový zákon. Je mezi těmi knihami velký rozdíl, zatímco Hospodin Starého zákona je Bůh krutý a mstivý-, novozákonní Kristus je osoba hlásající toleranci a laskavost. Z tohoto rozporu vznikla domněnka, že Ježíš byl ovlivněn buddhismem, což dnes někteří historikové zkoumají.

Odkaz křesťanství lze považovat v mnohém za rozporuplný, ale i dnes vedou se nekonečné diskuze o jeho úlo­ze v evropských dějinách. Zasloužilo se vskutku křesťanství o kulturní i hospo­dářský rozvoj evropského kontinentu? Nebo tu hrálo velkou roli i dědictví kul­tury antické a v neposlední řadě také bo­hatství, uloupené v dobytých územích? Odpověď rozhodně není jednoznačná. Já jsem se narodil do rodiny mírně katolické a v tom duchu jsem vyrůstal, jako chlapec jsem i ministroval. Jenže časem do mé ví­ry začaly prosakovat pochyby. Když jsem začal přemýšlet, nemohl jsem nikterak pochopit křesťanskou symboliku. Církev nepovolila rozvody a hlásala ideál sva­té rodiny, jenže jaký vzor nabízela? Ten ctihodný Ježíš byl nemanželské dítě, jeho božský otec svedl pomocí Ducha svatého mladičkou pannu Miriam, a aby nemusel platit alimenty, tak do toho namočili sta­rého tesaře Josefa. To mi valný smysl ne­dávalo! A co víc! Všemohoucí Bůh stvořil člověka, a jakožto vševědoucí musel vě­dět, že to byla práce zfušovaná, ne zrovna zdárná. Nechal tedy několik generací tá­pat v tmách a potom se z nějakého důvodu rozhodl k nápravě dosti podivným způso­bem. Zplodil syna a nechal ho ukřižo­vat! Tuto symboliku rovněž nechápu. Po otcovské lásce takového druhu nikterak netoužím. Ta oběť byla přinesena už před dvěma tisíci léty, ale o jejím nezdaru není pochyb, nepracovalo to! Lidé páchají ne­pravosti nadále a možná čím dál tím ve­seleji. Nevyzpytatelné jsou vskutku cesty boží! Je záhodné, abych na tomto místě dodal, že nejsem naladěn protikřesťan­sky, vedle svých problémů má i mnohé blahodárné stránky. Křesťanství vděčíme za mnohá vynikající umělecká díla, bylo úspěšnou šiřitelkou kultury a poskytova­lo důležité mravní normy. Bez ohledu na vatikánský cirkus křesťanství pomáhalo nesčetným jedincům překonávat životni strasti a dodávalo jim vnitřní sílu. Problé­mem asi není tolik křesťanství samo o sobě, ale ta jeho mocenská organisace zvaná církev. Jenže nějaké organizační struktu­ry je zapotřebí a toto náboženství se díky kritikům z vlastních řad bylo schopno očišťovat a reformovat.

Dalším významným náboženstvím souvisejícím volně s judaismem jest islám. V počtu stoupenců je už na druhém místě (přes dvě miliardy), jeho popula­rita ale z pro mne nepochopitelných důvodů rapidně vzrůstá. Početl jsem si trochu v Koránu, značně to nudné knihy, trochu se seznámil s životem proroka Mohameda, ba i některé islámské země jsem navštívil (Indonésii, Malajsko, Pákistán, Irán, Turecko, Sýrii a Jordánsko) a dospěl jsem k náhledu, že je to náboženství mne krajně nelibé. Ponechám-li stranou otázky teologické, tak s odporem nahlížím, jak se islám chová k ženám. Tedy s naprostou neúctou a pohrdáním. Co je to za muže, kteří nutí své manželky v horkém podnebí chodit zahaleny v černých pytlích! V islámu neexistuje respekt a úcta k lidskému životu, jeho nesnášenlivost je nebetyčná. Vice o tomto hanebném náboženství psát nehodlám, je totiž možné, že brzy budou Evropané mít možnost hlouběji se seznámit s islámem na vlastní kůži. Inu když proudům muslimu dobrovolné otvírají vrata, dosta­ne se jim patřičného kulturního i náboženského obohacení.

V mládí mi děda Rudla Novák říká­val: „Hochu, chod v neděli do kostela!" Já už jaksi začal pochybovat, a proto jsem se ho optal, zdali on vskutku v Boha věří. Jeho odpověď byla zajímavá: „Jsem jen obyčejný venkovský člověk, takže co já vím, jestli Bůh je nebo není. Jsou lidé studovaní, teologové a jiní učenci, stále se o tom dohaduji, poněvadž vědí stejně jako já, totiž prd vědí. Jsou ale dvě možnosti — Bůh buď je, anebo není. Pokud je, tak se ti ta zbožnost bude po smrti hodit." Namítl jsem: „A co když tedy Bůh není?" Bez velkého rozmyšlení děda pravil: „I tak budou ty návštěvy kostela pro tebe dobré. V neděli ráno se pěkně vystrojíme, v kostele si poslechneme hezkou muziku i si zazpíváme. Při kázání nám pan farář vynadá, což nám také není na škodu. Po mši se stavíme U Kouřímů na jed­no či dvě piva, promluvíme v klidu se sou­sedy a potom máme nedělní oběd. Tedy máme sváteční den a nejsme jako ti pitomí komunisti, co se v neděli obleknou do špinavých hadrů a jdou na nějakou brigádu, aby tím světu ukazovali, že jsou ateisti a den sváteční slavit nebudou. Přece bys nechtěl být jedním z takových blbců!"

Přečet jsem od té doby mnoho knih a statí na toto téma, ale poučení mého dědy považuji za velmi moudré, neboť pravdivé. Má-li mít člověk život mentálně kvalitní, tak vskutku potřebuje slavnostní okamžiky, tedy povznášející síly, které ho občas povznesou nad přízemní materiali­stickou existenci. Děda neměl university ani tituly, měl ale něco, co mnoha dnešním vzdělancům schází, totiž zdravý se­lský rozum a životem ověřovanou moud­rost. To bylo jeho osobni náboženství.

                                                       Psáno pro novýPolygon.   Jaroslav Kovaříček, Laurieton