Rozjímání o délce života.

 „První člověk, který se dožije tisíce let, se už asi narodil.“  Tak prohlásil nedávno Aubre de Grey, odborník na stárnutí (gerontologist) z university v Cambridge. Když to řekl vědec, tak to asi bude pravda, nebo snad ne?

Tento anglický odborník se zabývá výzkumem jak zastavit stárnutí. Zatím to zkouší v laboratoři na myších; sice ještě neúspěšně, jakmile se to ale podaří, tak slibuje, že potom už to bude snadné aplikovat na lidi. Je vskutku zajímavé jakými problémy se někteří vědci živí. Zajímavou otázkou je, zdali je to vskutku možné? Moderní lékařská věda se chlubí, že její zásluhou se lidský život prodlužuje. Jak dalece v tom může pokračovat, a je to pravda nebo jen hra statistik? Této myšlenky chápou se mnozí politici a posunují proto věk odchodu do důchodu. Například v Austrálii byl důchodový věk 65 let pro muže a 60 pro ženy, nedávno však byl i ženám zvýšen na 65. Inu, když rovnoprávnost tak rovnoprávnost! Vloni však vláda ohlásila zvýšení penzijního věku na 70 od roku 2035. Mne se to naštěstí netýká, podařilo se mi odejít do penze již ve věku 52 let, ovšem svoji penzi jsem si soukromě předplácel a po vládě  nic nechtěl. Našim potomkům ale nezávidím. Vlády si mohou čarovat s čísly jak chtějí, nemohou však zaručit, že budou pracovní příležitosti pro každého. Už dnes mají lidé nad 50 problémy s hledáním práce.

Prodlužování věku je v podstatě boj s přírodou. Různí živočichové mají rozdílné předpoklady na maximální délku života. Nejkratší život má, jak známo, jepice. Tento hmyz žije jen jeden až tři dny, nemá ani čas na jídlo, pouze na rozmnožování, zbytek času protančí nad hladinou jezer. Když se jepice narodí za deště tak jí celý život proprší, nelákavá to představa. V zájmu pravdy ovšem nutno dodat, že z nakladených vajíček se narodí larvy, které žijí kolem třiceti dnů a podaří se jim v tom čase se až čtyřicetkrát svléknout. Hádám, že v tom svlékání převládají samičky, jistě to ale nevím. I ostatní druhy hmyzu mají život poměrně krátký. Třeba moucha žije jen asi 4 týdny a když mi sedne na nos tak mnohem méně. Včela se může dožít jednoho roku. U ptáků je to hodně rozdílné. Malí ptáčci umírají dříve, ovšem málokterý z ptáků zemře na stáří. Znám tu ale jednoho papouška kakadu, kterému je přes 80 let, tak alespoň tvrdí jeho majitel Charlie, kterému je také přes 80 a papouška zdědil po rodičích. Domácí myš se může dožít tří let, tedy v případě, že se nepotká s kočkou. Lépe je na tom slon, který se může dožít 80 let i více, a vše si pamatuje, na rozdíl ode mne. Vysokého věku se dožívají želvy, 170 let i více. Je znám případ velryby v jejímž těle byla nalezena velmi stará harpuna a podle ní se její věk odhadl na více jak 200 let. Jak patrno, délka života má v přírodě širokou škálu.

A jak je to u lidí? Za nejstaršího člověka je považována Francouzka Jeanne Louise Calment, která zemřela roku 1997 ve věku 122 let a 164 dní. Lidé věřící Bibli nám mohou uvézt případy patriarchů, kteří se dožívali neuvěřitelně vysokých věků přes 800 let. Nejstarší z nich Metuzalém žil 969 let a ještě ve věku 162 let zplodil syna. Na to si nikdo z nás netroufne, leda že by ta medicína nějak zapracovala. Ve srovnání s Biblí má tedy moderní lékařská věda hodně co dohánět. Ovšem tyto vysoké věky jsou zpochybňovány domněnkou, že šlo o písařovu či překladatelovu chybu. Ostatně tito starci žili ještě před potopou a jejich rodné listy nejspíše odnesla voda. Ovšem kniha Genesis 6:3 nám prozrazuje – Hospodin však řekl: "Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let." Takže ta Francouzka umřela podle Hospodinových slov.  Podobně  promluvil i antropolog John David Ward: “Maximální délka lidského života je biologicky určená a moc se během času nezměnila. Za horní hranici se považuje 125 let.”

Posuzování délky lidského života není snadné, platí totiž různá měřítka. Můžeme mluvit o již zmíněné maximální délce života, také o průměrné, očekávané, optimální či reálné. Tedy ta reálná je prostě délka, jaké se každý z nás dožije. Že náš život jednou skončí je jedna z nemnoha nezlomných jistot na tomto světě. Když se člověk narodí má sice nějaké genetické i společenské vybavení, v jakém věku však zemře není nikde určeno ani zaručeno. Velkou roli zde může hrát náhoda. Když někoho spolkne krokodýl tak mu žádná medicína nepomůže. Nejčastěji se ve vědeckých i politických pojednáních používá průměrná délka života a jelikož ta je založena na statistikách, je zavádějící, zkreslující až naprosto zmatečná. Právě toto měřítko budí zdání, že se v moderní době lidský život prodlužuje. To je ovšem klam. Mění se jen to, že méně lidí umírá předčasně na všelijaké choroby. Délka života je tedy v přímé souvislosti s úmrtností. A o té statistici připravují tabulky úmrtnosti pro pojišťovny.  Všemožné statistiky o životě a smrti přinášejí mnoho zajímavých informací, ale často hrozí zmatení následkem nesprávných interpretací. Ony se totiž podmínky života neustále mění a ne vše, co platí dnes bude platit zítra. Jak si ještě povíme.

Mluvit o tom jaká byla a je přirozená délka lidského života je nesnadné, ba přímo nemožné. Málo lidí totiž umírá na starý věk, většinu z nás zklátí všeliké nemoce a nehody. Jak žili lidé v dávnověku nevíme, protože se žádné záznamy nedochovaly. Archeologické výzkumy rovněž nemohou podat přesnou pravdu; podle nalezených kostí je možno určit přibližné stáří jedince, ne však vždy jak a na co zemřel. Víme například, že Buddha, který žil před více jak dvěmi a půl tisící lety, zemřel ve věku osumdesáti let. Kofucius zemřel po sedumdesátce a podobně i Sokrates, u kterého však nevíme jakého věku by se dožil, kdyby nevypil onu číši jedovatého bolehlavu. Takže i v dávných dobách dožívali se jedinci slušného věku, bylo jich však méně než dnes.

Je přirozenou touhou člověka dožít se co nejvyššího věku. Co ovlivňuje délku života? Těch určujících faktorů je mnoho, některé jsou dané, jiné můžeme při troše dobré vůle ovlivnit. Především je to genetické vybavení s kterým se rodíme.  Jak se říká lidově – někdo má zdravý kořínek. V posledních letech rozběhl se výzkum v oblasti genetiky a je možné, že se v tomto směru dočkáme nějakých převratných objevů. Genetické inženýrství je ovšem záležitost značně riskantní a na vědeckou zodpovědnost nelze spoléhat.

Genetický program života a následné smrti by bylo možno ovlivnit zásahem do struktury DNA. Pokud by se to vědcům podařilo, zdárně by přispěli k přelidňování světa, což jest už dnes problémem. Každý živý organismus je komplexem nesmírně složitých bio-chemických procesů. Zde sehrávají důležitou roli enzymy a koenzymy, kterým se rovněž věnuje velká pozornost výzkumníků. Lidské tělo je dynamický organismus, jehož buňky se neustále obnovují.  Dr Jona Frisen z Karolinska institut ve Švédsku tvrdí, že většina buněk v našem těle, bez ohledu na věk, není starší než 10 let. To zní slibně, tělo se tedy regeneruje. Radost ale pokazil americký výzkumník  Leonard Hayflick, který zjistil, že buňky se sice obnovují, ale tento proces má omezený rozměr. Tzv. Hayflick fenomén říká, že buňky mají předem naprogramovaný počet dělení, někde je to 40, u jiných buněk třeba 60, a potom se dělení zastaví. Takže smrt je nevyhnutelná.

Další okolností, která má znatelný vliv na zdraví i délku života jest prostředí a životní styl. V tomto směru můžeme leccos pro sebe udělat. Je to právě zlepšení životního prostředí co umožňuje dožívání se vyššího věku než v generacích minulých. To je patrné především v zemích civilizačně a hospodářsky vyspělých. Dostupnost pitné vody, hygienické prostředky a sanitární zařízení, bezpečné prostředí, to vše přispívá k tomu, že více a více lidí neumírá předčasně. Vidíme to přesvědčivě na statistikách z různých zemí světa – nejnižší životnost mají v zemích afrických jako Mozambik, Zambie, Sierra Leone, Zimbabwe, kde se lidé v průměru dožívají kolem 40 let. Podle průzkumu OSN nejlepší očekávané délce života se těší Japonsko, Hong Kong, Švýcarsko, Izrael (82 let,) poměrně dobře je na tom i Island a Austrálie. Je patrné, že v chudých zemích lidé umírají dříve. Nemalou zásluhu na zlepšování dlouhověkosti má i pokrok v lékařské vědě a všeobecná zdravotní péče v mnoha zemích. Mnoho lidí umíralo dříve na infekční choroby, objev penicilinu skotským vědcem Alexandrem Flemingem znamenal revoluční obrat v zhoubnosti infekčních chorob. Rovněž pokrok v oblasti chirurgie umožňuje skoro “zázraky” v podobě transplantací orgánů. Dnes mezi námi běhá spousta lidí, kteří se podrobili operaci srdečních vad a jejich život se tak znatelně prodloužil.

Jiným důležitým činitelem je i kvalita stravy. A nesmíme zapomenout ani na fyzickou aktivitu, která udržuje tělo v dobré kondici. Dnes mnoho lidí věří, že budou-li žít zdravým způsobem dožijí se sta i více let. Tuto optimistickou víru podporuje moderní mnohamiliardový obchod s všelikými zdraví prospívajícími prostředky, jako vitamínové doplňky, umělé enzymy, nepřeberné množství zaručeně úspěšných diet, zdravotní nápoje atd.

Život neprobíhá podle pravítka, má všelijaké zákruty a nepředvídané události.  A tak sen o skoro nesmrtelnosti se poslední dobou začíná rozplývat. Dokonce se začíná mluvit o první generaci, která nepřežije své rodiče. Důvodem je epidemie obezity v mnoha západních zemích. Když jsem byl před léty v USA, viděl jsem mnoho neobyčejně otylých lidí. Inu, to je Amerika, řekl jsem si. V Austrálii tou dobou takový problém neexistoval, především Australanky měly nádherné štíhlé postavy. Ale netrvalo dlouho a změnilo se to tu také, i zde valí se dnes ulicemi dívenky stokilových rozměrů. Podobně je tomu také v Anglii. Jaká je situace v Evropě nevím, ale při cestování sleduji i v Asii, že nárůst obezity jde ruku v ruce s růstem supermarketů a stánků rychlých jídel, kterým se mnohem přesněji říká v angličtině “junk food.” Tato nezdravá obezita ovlivňuje nejen styl života, ale i jeho délku. U otylého člověka choroby na sebe nedají dlouho čekat, zprvu se přihlásí cukrovka typu 2; zvýšený tlak má vliv na vznik srdečních chorob, není divu, srdíčko se musí hodně namáhat, aby pumpovalo krev do kolosálního těla. Po čase dojde k opotřebování kloubů. A všechny ty přidružené zdravodní problémy vedou ke stresům a depresi. Obézní člověk, a je jich dnes hodně, nemá valnou naději na dlouhý život. Politici nás možná straší zbytečně. Ovšem budou tu velké náklady na zdravotní péči a tu bude nejspíše musit financovat práce štíhlých stařen a starců.

Jak již někteří odborníci upozorňují, sen o prodlužování lidského života se rozplývá. A je tu řada dalších nezanedbatelných příčin. Životní prostředí v industrializovaných zemích se rapidně mění k horšímu. Většina lidí dnes žije ve městech, jejichž ovzduší je znečišťováno škodlivými zplodinami. Upadá i kvalita vody a jídla, supermarkety nabízejí potraviny, obsahující příliš mnoho toxinů. Ostatně toto je jedna z hlavních příčin této současné epidemie, nežádoucí chemikálie ve stravě ovlivňují metabolismus a tím i proces zpracovávání jídla v těle. K tomu se přidružuje i sedavý způsob života, tedy nedostatek pohybu. Špatné složení výživy je rovněž přidruženým jevem moderního věku, všelijaká škodlivá jídla jsou nabízena v lákavém balení, reklama záměrně zkresluje rizika. Vedle nevhodných jídel jsou běžné i nezdravé nápoje s vysokým obsahem cukru.

Změnila se i medicína, která se dříve starala o lepší zdraví lidí. Dnes se stává příliš komerční záležitostí a na doktory již nelze důvěryhodně spoléhat, jako dříve. Divoký rozvoj farmaceutického průmyslu klade na lékaře nezvládnutelné nároky, při své náročné práci nemohou ještě pečlivě studovat vývoj nových léků. Stávají se tak závislí na informacích podávaných farmaceutickými prodavači. A jelikož jde o nesmírně lukrativní záležitost, medicína se stává reklamní agenturou bio-chemického průmyslu. 

Když jsem se usadil na penzi v našem městečku, hledal jsem nějakou ordinaci. Já se lékařům pokud to jen  jde vyhýbám, to je můj recept na udržování si zdraví, oni totiž vždycky něco najdou. Tak jsem si náhodou vybral jednoho doktora, který se jmenoval jako můj oblíbeny irský komik, třeba s ním bude legrace, napadlo mne. Chtěl jsem jen základní prohlídku a nějaké krevní testy, ty si sám dělat nemohu. Ta prohlídka mne nikterak nenadchla a když začal cosi psát zeptal jsem se, o co jde. Řekl: “Máš vysoký tlak, předpisuji ti lék.” Zcela podrážděně jsem odvětil: “To se ví, že mám zvýšený tlak a není divu, nechal jsi mne 40 minut sedět v čekárně, takže jsem vrcholně naštvaný!!!” Když jsme tu příhodu leckde vyprávěl, dozvěděl jsem se, že dnes většina lidí bere prášky proti vysokému tlaku a cholesterolu. To je skvělý kšeft - musíte to brát až do konce života, řeknou vám. Jenže jak mohou problém léčit, když mi nemohou říci, co je příčinou. Já jsem to nakonec zjistil sám, když popiji více vínka, tlak se zvedne. A také se mi zvedá, když se dostanu do blízkosti lékaře. To je známá kondice, říká se jí “Syndrom bílých plášťů.” Já si totiž měřím tlak pravidelně doma a reguluji ho pravidelnou meditací. Dalším léčivem, které dnes felčaři vydatně předpisují, jsou antidepresiva. Také jsem zjistil, že neočekávaně mnoho lidí kolem mne je používá, inu pan doktor předepsal. Ne všechny léky jsou spolehlivě ověřené, už i proto, že testy dělají zpravidla výrobci. Co rozhodně není spolehlivě ověřeno jsou kombinace léků. Znám více případů, kdy pacientu bylo předepsáno devět i více medikamentů. Tady už začíná nad lékařskou odborností rozum stát. Tou rozsáhlou problematikou zabývá se iatrogenetická medicína, která pozoruje negativní jevy v tomo oboru. Moderní medicína patří v mnoha západních zemích  mezi přední příčiny úmrtí, jak ukazují mnohé statistiky.

Takže dnešní medicína začíná být očividně problematická. Udivuje mne právě to zdůrazňování o prodlužování délky života, málo se ale mluví o kvalitě života. Co je obdivuhodného na tom, že lékařská péče prodloužila život pacienta, když několik posledních let strávil na lůžku? Tisíce starých lidí jsou odloženy v domovech pro staré a tam trpělivě, nikoliv však radostně, čekají na smrt. Takže často namísto prodlužování života lékařský tým toliko prodlužuje utrpení pacienta. Dostupná čísla ukazují, že během posledních pár let utratí se za lékařskou péči více než za celý předcházející život. Inu, zase je to jenom kšeft, polečuje se neléčitelné. Nebylo by humánnější nechat pacienta důstojně zemřít, případně v kruhu rodiny, než ho nechat o samotě odejít s všelikými trubičkami napíchanými v těle? Měli bychom si uvědomit, že bohatost života můžeme prožívat denodenně a ne si myslet, že to všechno doženeme po osumdesátce. To, že žijeme déle neznamená, že žijeme lépe. Podle údajů, uveřejněných britským deníkem The Guardian, nemoci dnes v rozvinutých zemích zabírají více času než dříve. To je sice zase hra se statickými čísly, ale jen to zdůrazňuje, že délka života sama o sobě nic o životě nevypovídá.

Mně se jeví, že optimální délka života je kolem osmdesáti let. To jsou ještě mnozí čiperové, myslí jim to a i si něco pamatují. A chutná jim. Znám jen málo lidí, jejichž život za něco stojí po dosažení toho osmého křížku. Můžeme spoléhat na štěstí, ale je rozumné s limity stáří počítat, abychom zbytečně nepromarnili čas. Známkou spokojeného života je jeho kvalita, nikoliv délka. Takže ten slib odborníka  Aubre de Greya mne přímo děsí. Jen si to představte – dožít se tisíce let a posledních devětset let z nich strávit na lůžku někde ve starobinci! Pokud by se jevilo, že se plán tomu pošetilému vědci daří, bylo by lépe ho včas uškrtit. Pro jistotu.

Psáno pro novýPolygon.

Jaroslav Kovaříček, Laurieton,