Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

ROZJÍMÁNÍ O VLASTENECTVÍ

29. 07. 2016 4:02:46
Čas plyne a jazyk se neustále mění. Mnohá slova dostávají nový nátěr, někdy je to jen bezbarvý lak, jindy je slovo přetřeno třeba na černo, ba i do červena. Vlastenectví je jedním z takových slov.

Čas plyne a jazyk se neustále mění. Mnohá slova dostávají nový nátěr, někdy je to jen bezbarvý lak, jindy je slovo přetřeno třeba na černo, ba i do červena. Vlastenectví je jedním z takových slov, jehož význam a společenské užívání se výrazně změnilo. Bývaly doby, kdy to slovo vzbuzovalo respekt i obdiv, v moderní době však jako by vycházelo z módy. Slovo vlastenec připomíná dnes spíše něco zastaralého, neodpovídajícího novodobým trendům. Vlastenectví je tedy nesnadný námět k rozjímání, slovo je často interpretováno různými významy. Nejprve si proto musíme ujasnit co vlastně vlastenectví jest a má-li v době vehementně propagovaného multikulturalismu nějakou užitečnou funkci.

Slovník nám říká, že vlastenectví jest projevem lásky k vlasti. To zní sice zřejmě, ale tak jednoduché to není, obzvláště když se začnou přidávat přívlastky. V mém Slovníku spisovné češtiny, vydaném nakladatelstvím Academia v roce 1978, jsou uvedena spojení jako „ opravdové vlastenectví“ a „socialistické vlastenectví.“ Nemám tušení jaký je mezi nimi rozdíl. Také se mluví o vlastenectví tělem i duší nebo horlivém vlastenectví. Jak se jeví, dají se s tímto slůvkem dělat různá kouzla. To nám předvedl známý marxistický jazykovědec a masový vrah s. Stalin, původně vyznavač internacionálního socialismu. Když byl Sovětský svaz přepaden národně socialistickým Německem apeloval Stalin na vlastenecké cítění Rusů, ta válka se tak pro Rusy stala „Velkou vlasteneckou válkou“. Jiným národům sovětské říše však jejich vlastenectví nedopřával.

Význam slova vlastenectví není tedy neproniknutelnou záhadou, horší je to se slovem vlast. Například angličtina nemá pro vlast vyhraněné slovo, spokojí se s výrazem „native country“, tedy rodná země. Mnohé jazyky vycházejí z latinského slova patria, tedy otčina. Za povšimnutí stojí, že čeština má slovo mateřština, nikoliv však „matčina“, jak by bylo možné vytvořit obdobu otčiny. Slovníky nám vysvětlují pojem vlast jako rodná země, což jest také poněkud problematické. Jaká je vlast dítěte, které se narodí na lodi plující Atlantikem, jehož maminka jest Češka a tatínek Japonec? V takovém případě žádná země není přirozenou vlastí dítěte, teprve budoucí vývoj ukáže kde se bude dítě cítit jako ve své vlasti. Jiný výraz pro vlast je domovina, což lze chápat jako místo, kde se člověk cítí doma. Jak vidno, není snadné být vlastencem, když to slovo a slova s ním spojená nabízí různé výklady. A jakým vlastencem je člověk, který svůj rodný kraj opustil a usadil se někde jinde? Tuto otázku mi skvěle osvětlil přítel Bořek Šindler, který je velkým milovníkem češtiny a vůbec všeho českého, a žije v Austrálii už více jak 60 let. Řekl mi: „Naše rodná země je jako naše matka, nová země je jako manželka. Když se oženíme matku milovat nepřestaneme, ale ne na úkor manželky. Každou máme rádi odpovídajícím způsobem.“ To je velmi hezké vysvětlení, Bořek je moudrý vlastenec. Člověk nemusí emigrovat do ciziny, někdy se jen přesune do jiného kouta své země – z venkova do Prahy nebo i jinam. Ale i potom převládá v něm cit pro místo svého narození a dětství. Já mám v Praze dost přátel, ale při návštěvách se rád stýkám s tam žijícími rodáky rychnovskými. Tomu se říká lokální patriotismus a v našem případě je to činnost bohulibá, neboť při těch setkáních jíme dobrá jídla, pijeme ušlechtilá vína a vedeme rozvážné řeči. Jaká to radost být lokálním patriotem!

První lekci vlastenectví mi udělil můj otec. To už jsem studoval v Praze a když jsem jednou přijel navštívit rodinu v podhůří Orlických hor otec mne požádal o výpomoc. Měli jsme s otcem přátelský vztah a rád jsem s ním spolupracoval, naučil mne mnoho věcí, které se mi v životě hodily. Tak tedy otec mne požádal abych s ním o víkendu přiložil ruku k dílu. Potřebuje položit nějaké potrubí, které přemostí stezku za továrnou Porgert. To bylo někdy v šedesátých letech, národní výbor dodal zmíněné potrubí a my dodávali práci. Hezky jsme si při tom s otcem povídali a cítili se dobře. Místní občané chodili kolem a jak bylo v kraji zvykem zdravili nás úslovím „Pomáhej pánbů.“ Na to otec odpovídal s úsměvem: „Pánbů pomáhá, ale lidi choděj kolem s rukama v kapsách.“ A tak mne cosi napadlo a otce jsem oslovil: “Já ti pomáhám rád, ale jsme tu jen my dva, nikdo jiný nehne prstem i když i oni budou tuto cestičku používat jako zkratku. Proč to vlastně děláš? Národní výbor tě ještě zostudí tím, že dají tvé jméno na komunistickou nástěnku a navíc tě urazí i tím, že ti věnují nějakou bolševickou knihu. Posledně jsi přece dostal veledílo nazvané Jak se kalila ocel, to se hodilo akorát tak na záchod, kde to snad mohlo sloužit jako lék proti zácpě!“ Otec na mne pohleděl svýma modrýma očima a tichým hlasem mi to vysvětlil. Řekl: „Nebylo mi osudem dopřáno vyššího vzdělání a tak jen musím spoléhat na své přemýšlení. Ty teď studuješ na universitě, měl bys proto přemýšlet líp než já! Tak si, synku, pamatuj – to, že naší zemi vládnou komunisti neznamená, že ji musíme nechat zpustnout. Právě naopak! Do téhle země jsme se narodili, ta byla před komunisty a bude i po nich. Proto je nutné o svůj kraj pečovat, ne za peníze, ale z lásky.“ Jenom dodám, že můj otec byl činný v mnoha pracích pro blaho naší vesničky. Byl velitelem hasičů, zařídil autobusové spojení do našeho zapadákova, staral se o hudbu v místním kostele atd. Byl to tedy on, kdo mne naučil chápat pojem vlastenectví skrze skutky a nikoliv jen planými slovy.

S projevy vlastenectví potkal jsem se i po svém přesídlení do Austrálie. Seznamovali jsme se tu s již usedlými Čechy, říkali jsme jim „starousedlíci,“ poněvadž to byli příslušníci exilové vlny poúnorové. Zpočátku bylo těžké najít srozumění, i když jsme mluvili stejnou řečí. Oni vyrůstali za první republiky, my v komunisty ovládaném Československu. Ne že bychom mohli považovat předválečné Československo za dokonalý stát, ale ve srovnání s okolními zeměmi byla to oáza demokracie ve střední Evropě, země úspěšná ekonomicky i kulturně. Ti starousedlíci byli na ni právem hrdi, mnozí z nich doufali, že se tam vrátí až země bude svobodná. Tito lidé založili v exilu užitečné spolky; ač finančně začínali nesrovnatelně hůře než my, pracně vybudovali své kluby, podporovali noviny v mateřském jazyce a pomáhali nejen radou ale i finančně novým exulantům. To byl projev jejich vlastenectví. Moje generace, vychovaná po válce v duchu „socialistického vlastenectví,“ již velkou národní hrdostí neoplývala. Vyrůstali jsme v uzavřené kleci, byli jsme krmeni lživou propagandou. Ve škole nám servírovali překroucené dějiny podle Nejedlého, hustili do nás báje o době temna, kdy jezuita Koniáš pálil české knihy. Pokud je nepálil, tak alespoň vytrhával listy z knih nebo začerňoval řádky textu. Jenže my jsme v padesátých létech dělali na začátku školního roku pod vedením komunistických koniášů přesně to samé. A když jsme pozorovali náš lid, jak schlíple a zbaběle pochoduje při prvomájových průvodech, neměli jsme na nějaké to vlastenectví pražádnou chuť. Ovšem to byly jen povrchní okolnosti, někde pod nimi, hluboko v duši, přece jen vlastenecký cit dřímal. Vlastenectví nepotřebuje nás, my však potřebujeme vlastenectví, tedy povědomí svých kořenů. Cesta k vlastenectví vede vlastně k sobě samému, do vlastního nitra. Dlužno připomenout, že vlastenectví nelze zaměňovat za šovinismus, který záměrnými generalisacemi přeceňuje kvality vlastního národa a vytváří tak povýšené přezírání národů jiných. V každém národě najdeme lidi různých charakterů, proto vybírat jen ty hodnoty, které se komu hodí do krámu je scestné i hanebné.

Vlastenectví je projevem sounáležitosti s určitým kolektivem lidí, kteří sdílí společné hodnoty jako jazyk, historii, životní prostor. Takové společenství je známo jako národ. Vlast není tedy jen zeměpisný prostor nebo stát, je to i specifická kultura, tradice, dějiny a sdílené životní zkušenosti.

Jedním z nejvýznamnějších rysů národa je jazyk. I když se může člověk naučit několik jazyků, a to i téměř dokonale, vždy zůstává jeden jazyk dominantní, ten, který jsme si osvojili nejprve v ranném dětství. Ale ani toto není bezvýhradné. Například moje dcera se narodila v Austrálii, kde chodila do škol a angličtina je tak jejím jazykem číslo jedna. Čeština není jejím jazykem mateřským poněvadž jsem ji česky naučil já, je to tedy její jazyk otcovský, přesto se považuje za Češku. Rozhodla se, že i své dítě, jehož otcem je Angličan, bude učit česky. Vlastenectví v jejím případě je výsledkem volby a rodinné výchovy.

Jsou lidé, kteří se na otázku národnosti, tedy vlastenecké přináležitosti, dívají zvrchu a hrdě se považují za kosmopolity, jakoby to bylo něco obdivuhodného a žádoucího. Tento termín je velmi starý, poprvé jej použil v 5. století př. n. l. Řecký filosof Diogenés. Když se ho lidé ptali odkud je odpovídal: „Jsem občan světa.“ Zní to sice zajímavě, jenže kde by mu vydali světový pas? Dnes by se bez něho nedostal po světě daleko. Kosmopolita jeví se být člověk, který chce být občanem kteréhokoliv státu na světě. Jak dobře víme, v některých zemích není snadné občanství získat, na kosmopolity si tam nepotrpí. Světoobčan se tedy domnívá, že vlast má všude a je pravděpodobné, že jako takového ho málokde mezi sebe lidé příjmou. Kosmopolita vpravdě vlast nemá, je cizákem všude, je svého druhu bezdomovcem. Pokud to takovému člověku vyhovuje, tak proč ne? Ovšem nemá-li kolem sebe hlubší vazby na lidi i prostředí, může pobývat toliko na povrchu své existenční situace.

Potkal jsem se v exilu i s takovými našimi emigranty, kteří jaksi namyšleně prohlašovali „Já se s Čechy nestýkám!“ Předeslal jsem jim, že to musí být velmi těžké nestýkat se vlastně ani sám se sebou. Ten nedostatek národního cítění není totiž výrazem světáckosti nýbrž projevem nedostatečného sebevědomí. Člověk je to, co se narodí a co s tím darem dělá. Na hinduistickou teorii převtělování nevěřím, vím ale, že v každém jedinci je uloženo genetické dědictví jeho předků. Kladné i záporné vlastnosti se ukládají do DNA a předávají se dalším generacím. I v tomto genetickém dědictví lze hledat vlast a je nemožné se ho zbavit, tak proč se mu odříkat? Věřím, že každý člověk se narodí s nějakým mimořádným darem, který musí či může pěstit a rozvíjet. Kupříkladu Johan Sebastian Bach patřil do velké rodiny hudebně nadaných jedinců. Zděděný byl i mimořádný talent Mozartův, výsostného postavení v hudebních dějinách by nedosáhl bez pilné práce a vhodných podmínek. Známe své rodiče, případně i prarodiče, jejich život je uložen i v nás. Naše osobní vlastnosti nejvíc ovlivnily generace poměrně nedávné, nejen biologicky, ale i kulturně. Je jen na nás jaké zděděné hodnoty si zvolíme k následování.

Jedním z největších českých přínosů do světových kulturních dějin byla hudba. Již v 18. století byly Čechy světovou hudební velmocí. Anglický hudební historik Charles Burney nazval země Koruny české konservatoří Evropy, a zcela právem. Bedřich Smetana prohlásil „V hudbě život Čechů.“ V australském rozhlase ABC měl jsem možnost propagovat skladby starých českých Mistrů a jejich hudba setkávala se s příznivým ohlasem. Jak by ne? Z hudby Bendů, Myslivečka, Stamice a mnoha jiných českých skladatelů rostla nová hudební éra klasicismu a díla Haydnova, Mozartova i jiných velikánů. Šířit dobrou českou hudbu ve světě nebyla moje zásluha, byla to vlastenecká povinnost. Se smutkem sleduji jak dnes v mé rodné zemi je toto mimořádné dědictví našich předků promarňováno. České prostředí je ohlušováno rockovou pahudbou, která nerozvíjí nýbrž ubíjí hudební cítění. Rozhlasové stanice přehrávají převážně tento nelibý dovoz. S výjimkou stanice Vltava i Český rozhlas nabízí takové to hulákání v angličtině. Hudební redaktoři zřejmě postrádají vlastenecké cítění, které by mělo udržovat a rozvíjet národní kulturu. Možná si myslí, že tím nehodnotným importem dokazují jak jsou světoví. Pravdou však je, že pouze prokazují svoji neúctu k tradičním národním hodnotám a vlastně odhalují, že postrádají dobrý vkus a kulturní vychování. Za komunistického režimu byly nám stranickými pohlaváry vnucovány všelijaké ty ruské častušky. Dnes, v zemi údajně svobodné, si stádo Filištínů dobrovolně volí zvukový paskvil jen proto, že pochází ze západu.

Vlastenectví tedy začíná úctou sama k sobě a ke všemu, co spoluvytvářelo naši osobnost. Takto pojaté vlastenectví vzbuzuje vděčnost ke všemu kladnému co nám bylo dáno do vínku a zároveň nás zavazuje i k zodpovědnosti za svoji vlast, ať už ji chápeme jako zemi, národ či kulturu. Vlastenectví bych automaticky očekával od lidí, kteří jdou do politiky. Své poslání by měli chápat jako službu nejen voličům, ale i národu a celé zemi. Vlastenectví není v souladu s korupcí. Zneužívat politického vlivu jen k obohacování sebe může toliko cynický sobec, a tací lidé skutečného uspokojení dosáhnout nikdy nemohou, bez ohledu na to kolik peněz či moci mají. Jak můžeme pozorovat v životě, hamižník je nenasytný, nikdy nemá dost. Zbohatlíci se často ze svého úspěchu zblázní, sám jsem několik takových poznal. Vůdce Hitler skončil sebevraždou, mocný diktátor Stalin zešílel. Takovýmto lidem schází pocit sounáležitosti a solidarity s lidmi svého prostředí. Chápat vlastenectví jako mravní hodnotu je k užitku každému z nás, stejně tak i k prospěchu všemu, co považujeme za svoji vlast. Svoji vlast si nosí každý v sobě, lhostejno je-li na ni hrdý či ne. Filosof Seneca řekl: „Nikdo nemiluje vlast proto, že je velká, ale proto, že je jeho.“

Jaroslav Kovaříček, Laurieton Psáno pro novýPolygon

Autor: Jaroslav Kovaříček | pátek 29.7.2016 4:02 | karma článku: 9.93 | přečteno: 358x

Další články blogera

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o komunismu a komunistech.

"Strašidlo bloudí Evropou — strašidlo komunismu.” Tak pravili Marx a Engels úvodem svého spisku „Komunistický manifest“, který vydali v roce 1848. A měli pravdu.

3.6.2017 v 13:02 | Karma článku: 25.08 | Přečteno: 750 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o poezii.

Před pár lety přišel za mnou jeden starší muž a požádal mne zdali bych mu nemohl natočit album jeho poezie. Ten nápad dostal při poslechu mého rozhlasového pořadu poezie japonského básníka Bašó.

28.5.2017 v 5:37 | Karma článku: 6.03 | Přečteno: 98 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o stáří.

Stáří je záležitost, která za zamyšlení stojí. I když nám to téma nepřipadá zrovna radostné, je to proces k životu náležející; pokud tedy máme to štěstí se stáří dožít.

16.5.2017 v 14:48 | Karma článku: 16.87 | Přečteno: 412 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o sexu.

Aby nedošlo ku zbytečnému nedorozumění musím předeslat, že pokud čtenář očekává nějaké lechtivé povídání bude zklamán. Sex je totiž složité téma, které nelze brát na lehkou váhu a proto stojí za zamyšlení.

20.4.2017 v 8:16 | Karma článku: 9.67 | Přečteno: 334 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Renata Prokešová

Šitím za ekologii

Zvolna šlápnu na pedál šicího stroje. Nová mašinka se tiše rozjede. Pravidelné cvakání, steh je jeden jako druhý. Pomalu posouvám látku a koukám, jak se mi střih kabátu mění pod rukama ... A sakra ...

18.10.2017 v 22:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Jak nalejt stádu sliby do hlavy...

...tak jsem si o víkendu udělala čas, abych se podívala do obálky s kandidáty blížících se voleb. No, a jestli si někdo myslí, že se ze mě stala uvědomělá občanka, tak to ani omylem!

18.10.2017 v 20:20 | Karma článku: 12.27 | Přečteno: 251 | Diskuse

Klára Tůmová

Zmizení kocoura Olího

Přes všechno hlídání dveří se obavy staly realitou a jeden z plyšáků zmizel neznámo kde. Naštěstí pro Olíka i jeho lidi byl jeho pobyt v džungli pražských ulic časově omezen.

18.10.2017 v 18:38 | Karma článku: 11.18 | Přečteno: 208 | Diskuse

Stanislav Jahoda

Babiš není ani Trump, ani Orbán: hraje za sebe a je na straně EU a Sorose

Na iDnes vyšel článek o tom, že si Američané ohledně našich voleb kladou otázku, zda Babiš je český Trump a vydá se cestou Orbána. Babiš není ani jedno – není patriot a hraje pouze za sebe.

18.10.2017 v 15:00 | Karma článku: 30.13 | Přečteno: 595 |

Jan Pražák

Vašek aneb smutný konec jednoho domácího porodu

„Podruhý už mě do porodnice nikdo nedostane,“ svěřila se Stáňa své kamarádce Martě po potvrzení dalšího těhotenství. „Doma budu mít klid a vyhnu se těm problémům, který jsem měla po narození Lukáška.“

18.10.2017 v 14:27 | Karma článku: 28.89 | Přečteno: 1241 | Diskuse
Počet článků 22 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 345

musicolog, hudební filosof, autor a básník, skladatel hudby pro psy a hudby léčivé, profesionálně působil jako rozhlasový hlasatel a režisér v australské společnosti ABC.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.