Když jsem byl mladý a světa neznalý domníval jsem se, že římská bohyně Iusticia je zobrazována s mečem v levé ruce, v druhé ruce držíce váhy a s očima zavázanýma proto, aby měřila spravedlnost každému stejně.
Když jsem byl mladý a světa neznalý domníval jsem se, že římská bohyně Iusticia je zobrazována s mečem v levé ruce, v druhé ruce držíce váhy a s očima zavázanýma proto, aby měřila spravedlnost každému stejně. Dnes, po lepším poznání světa běhu, jeví se mi to jinak. Ty oči má zřejmě zavázané proto, že by jí bylo hanbou dívat se na systém, který se honosí jejím jménem. Na tu váhu asi kladou zlato ti, kteří si spravedlnost kupují a kdyby je viděla, tak by je nejspíše tím mečem žahla.
Co vlastně je ta spravedlnost? Je to abstraktní pojem, o jehož původu nám není nic známo. Slovník nám nabízí různé definice jako „nestranné hodnocení, uznávání práv druhého nebo rozhodování podle práva.“ Pojetí spravedlnosti se v různých kulturách liší, stejně tak i jednotlivci mají nestejné představy o spravedlnosti. Není však pochyb o tom, že pojem spravedlnosti hraje v životě člověka i společnosti velmi důležitou roli; jsou lidé, kteří jsou ochotni pro ideu spravedlnosti obětovat i svůj život. Je tedy spravedlnost reálnou hodnotou, iluzí či toliko zbožným přáním? Vyvstává nám tu řada zajímavých a důležitých otázek: Je člověk schopen hodnotit cokoliv nestranně? Jsou všichni lidé ochotni uznávat práva druhých? Kdo soudí a podle jakého práva?
Pojem spravedlnosti je úzce spjat s morálkou, je vlastně páteří mravnosti. Mravy bez spravedlnosti byly by nemravné. Ideálně dá se říci, že spravedlivá je situace, kdy zlo je potrestáno a dobro odměněno. Nádherná to představa! Je spravedlnost toliko konceptem v lidské mysli anebo má universální platnost? Nahlíženo z vyššího hlediska, zjišťujeme, že ani ta „spravedlnost boží“ velkou útěchu nám nenabízí. Co je spravedlivého na tom, že někdo se narodí do rodiny bohaté, jiný zase mezi chudinu? Jak spravedlivé je to, že jedno dítě se narodí zdravé, jiné zase s vážnou zdravotní vadou? A jak spravedlivá je smrt dítěte? V běžném světě narazí naše uvažování na případy zřejmé nespravedlnosti, tedy tragické události jejich oběťmi nezpůsobené a tedy nezasloužené. Pochopitelně, najdou se lidé, kteří se snaží tuto „vyšší spravedlnost“ vtěsnat do jakési vyšší mystiky. V Praze působí jistá „mystická znalkyně“, která prohlásila, že vrozená vada dítěte je následk špatné karmy z minulého života. Na takovéto tvrzení není žádných důkazů, takže je to jen poněkud nehorázný nesmysl. Když v mladém věku zemřela předčasně dcera mého bratra, matka malého dítěte, snažil se tu tragédii jakýs farář objasnit. Prohlásil, že Jana byla vskutku šlechetná mladá žena a Pánbů občas potřebuje doplnit stavy andělů, tak si ji k sobě povolal. Jako reakci na takovéto pojetí boží spravedlnosti bratr udělal něco vpravdě spravedlivého – onoho velebníčka vyrazil ze dveří. Jak patrno, vnímání spravedlnosti může být značně zmatečné.
Podat přesnou definici spravedlnosti se nikomu nepodařilo, i když o ní přemítali mnozí filosové od pradávných dob. Platón se ve svém spise Politea (latinsky De Republica, česky Ústava) obšírně zabývá otázkami spravedlnosti na úrovni jedince i státu. Římský právník Ulpian charakterisoval spravedlnost takto: “Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří.“ Krásných slov o spravedlnosti nalezneme v historických pramenech nepřeberně, nikdy však nejsou přesně vymezující a odolné proti subjektivním výkladům.
Jiné je to s opakem spravedlnosti, tedy s nespravedlností, s křivdou, bezprávím, příkořím. Tyto situce můžeme rozpoznat lépe. Je to jako s pravdou, nevíme s určitostí co pravda jest, lež však můžeme přesně definovat a rozpoznat. Považuji proto za prospěšnější a účelnější neusilovat o spravedlnost, neb to nás může zavést do zmatečných směrů, ale stavět se proti křivdám a bezpráví. Ty se rozpoznají snáze. Má se za to, že nelibost nad křivdou je vlastnost vrozená. Dokonce i pokusy s opicemi, prováděné v roce 2003 na Emory Universitě v USA objevily chování nazvané „inequity aversion“ (odpor k nespravedlnosti.)
Otázka spravedlnosti, i když nezodpovězená a snad i nezodpověditelná, je důležitým tématem o kterém je záhodno přemítati. Věc spravedlnosti totiž úzce souvisí s morálkou a tudíž s uspořádáním společnosti. Nedostatek morálky a bezpráví působí velká utrpení mnoha občanům a vedou k rozpadu společnosti. I diktátorské režimy se s chutí hlásí ku spravedlnosti, kterou si však vykládají po svém. Kolik křivd a utrpení bylo spácháno například ve jménu „socialistické spravedlnosti“ jak nám ji předávěla komunistická strana! Začne-li nám nějaký ideolog kázat o spravedlnosti a dává-li k tomu jěště líbivá přídavná jména, měli bychom se mít na pozoru.
Aby mohla být spravedlnost ve společnosti realisovaná je nutno vytvořit organisační systém. Formy mohou být různé. Někdy rozhodoval o spravedlnosti král či jeho poradci, v diktaturách vybrané komise, jindy se spravedlnosti ujala rozzuřená ulice. Moudrých soudců, jakým byl třeba král Šalomoun, bylo však vzácně. Během staletí vyvinul se specifický a komplexní justiční aparát – soudy, soudci a právníci. K nezaujatému posuzování bylo nutno vytvořit pravidla, tedy zákony. A zde je další problém se spravedlností – nedokonalí lidé těžko mohou stanovit dokonalé zákony. Už sofista Thrasymachus v Platónově pojednání o ústavě upozorňuje, že justice slouží především zájmům těch silnějších. To je sice pochopitelné, rozhodně ne spravedlivé.
Občas nám bývá dáván za vzor občan zákonůdbalý, jakožto občan velmi ctnostný. To ale není nikterak zaručené, takový občan může být prachobyčejný ovčan. Je docela pravděpodobné, že o lepší kvality společnosti se více zasloužili ti, kdo se postavili proti zákonům darebným. Jak třeba možno uctívat norimberské zákony, které se staly odrazovým můstkem k persekuci židů a genocidě? Ostatně zákony, narychlo upečené komunisty po roce 1948 a spravované rychlokvašenými soudci z tzv. právnické školy pracujicích, představovaly legalizované bezpráví, které umožňovalo vládnoucím komunistům zahájit boj proti vlastnímu národu, tedy čistky, procesy, koncentrační tábory a justiční vraždy. Nemohl jsem pochopit, že se po roce 1989 našli lidé propagující legální kontinuitu socialistického bezpráví, jen s drobnými úpravami. Tehdejší nově zrození politici nebyli schopni se podstatně distancovat od komunistického režimu, a tato závažná chyba se výrazně promítla do dalšího běhu věcí veřejných.
Ani demokratické uspořádání společnosti a státu není dokonalé, je jen obrazem politické vyspělosti občanů. V demokratických podmínkách daří se spravedlnosti přece jen lépe než v diktaturách, o tom není pochyb. Ale ani zde nedá se mluvit o systému spolehlivém a spravedlivém. První překážkou jsou zřejmě právníci, tedy většina z nich, a jejich systém. Pravidla, tedy zákony, regulace, nařízení, bývají psána právnickým jazykem, který se často žádnému známému jazyku příliš nepodobá. Takže má-li řádový člověk porozumět nějakému zákonu, musí si najmout právníka, který mu to přetlumočí do smysluplné lidské řeči. Přihodí-li se, že mne někdo z něčeho obviní nemám šanci se obhájit sám. Jak může ode mne vyšší autorita očekávat, že budu dodržovat jejich zákony, když jim nejsem schopen ani porozumět? Jistě už někoho dávno napadlo vynutit si požadavek, aby legální texty byly psány srozumitelným jazykem, zatím se něco takového nepodařilo. Obyčejný člověk tak stojí před zákonem značně znevýhodněný. Žádnou úctu k soudnictví a zákonům tato skutečnost nevyvolává, ale nahlas se o tom mluvit nesmí. Kdybych třeba řekl před soudem advokátům, žalobcům i obhájcům: „Pánové, to co tu žvaníte nedává žádný inteligentní smysl a mému uchu to zní jen jako bláboly,“ byl bych asi odsouzen za urážku soudu. Taková by byla ta soudní spravedlnost.
Jistě, je možné se u soudu obhajovat sám, avšak neznalost toho pošetilého systému by se ukázala velkou nevýhodou. Šel jsem se párkráte podívat k soudu, ale řeči tam vedené mi žádného smyslu nedávaly, spíše mi to připomínalo velmi povedené absurdní divadlo. Tak nezbývá než si najmout obhájce. Dle mého selského rozumu měla by se u soudu hledat pravda, tedy aby nevinný byl osvobozen a viník po zásluze potrestán. O to tam však vůbec nejde, jak známe z mnoha případů. Od soudu odchází vítězně ten, kdo má lepšího obhájce. A tak se stává, že vrah je osvobozen a nevíme ani kolik nevinných lidí sedí za mřížemi. To všechno pod rouškou justičního systému, řízeného nějakým ministerstvem spravedlnosti. Slavný je případ ve kterém Američan O.J. Simpson byl obviněn z vraždy a v roce 1995 osvobozen porotou. Milionář Simpson si najal celý tým špičkových obhájců a vyhrál. O dva roky později při civilním soudu byl shledán odpovědným za smrt R. Goldmana. To se už nepočítalo. Věhlasná ukázka spravedlnosti. Ten muž měl peníze na nejlepší advokáty, proto měl i spravedlnost na své straně. To by nebyl můj případ.
Znám i několik případů v Austrálii, kdy byli do vězení posláni nevinní lidé. Tak třeba Graham Stafford odseděl 14 let a nepomohla mu ani odvolání. Teprve po propuštění na svobodu se mu podařilo prokázat nevinu a jeho trest byl smazán. Kdyby nic jiného, tak právě tento druh spravedlnosti je pádným argumentem proti trestu smrti. Nemáme ani tušení kolik nevinných lidí trpí v našich věznicích.
Tento systém spravedlnosti příjde ale vhod lidem, kteří se chtějí nějak někomu pomstít. Také znám takové případy. Stačí kupříkladu podat udání na nějakého muže, že sexuelně zneužil dívenku. To je nepěkný zločin a kola spravedlnosti se naplno roztočí. Obviněný skončí ve vazbě. To je také libůstka právního systému. Uplatňuje se sice tzv „presumpce neviny,“ ale obžalovaný i když ještě neodsouzený nešťastník je vržen do vazby ve věznici za nelibých podmínek. I když se později prokáže nevina obviněného, potrestán byl vydatně. Nejen soužení ve vazbě, ale ztráta příjmu, pošpinění jména a hlavně obrovské výdaje za právníky zničí protivníka spolehlivě a pro strůjce té msty zcela beztrestně. To je případ systému spravedlnosti, který může být zdrojem velké nespravedlnosti. Přiznám upřímně, že kdybych náhodou potkal v lese australského soudce či prokurátora, položím peněženku na zem a budu utíkat co nohy mi budou stačit. Po té světské spravedlnosti nikterak netoužím.
Podmínky společenského života se neustále mění a proto je občas nezbytné upravovat pravidla soužití i chodu společnosti podle momentálních potřeb. Úpravy a formulace zákonů jsou prováděny různými způsoby. Mně se nejvíce zamlouvá ten, který praktikoval kmen australských domorodců Adnjamantha, žijící ve Flinderském pohoří. Kdykoliv bylo zapotřebí změnit nějaký kmenový zákon, rada starších dlouho diskutovala o tom jaký vliv bude taková změna mít na život následné páté generace. To se v moderních společnostech neděje; připadá mi, že dnešní zákonodárci uvažují jen jaký vliv bude mít navrhovaná legální změna na příští volby.
Jak již jsem naznačil, na universální spravedlnost nevěřím, je to jen lákavý přelud. Je ale možné, ba přímo žádoucí, odstraňovat křivdy a bezpráví. Dbát na to, aby přijímané zákony byly v souladu se svědomím a lidskostí. Nelze očekávat, že takový systém sestoupí k nám z mocenských výšin, ten je nutno budovat zdola a denodenně hájit. Slušnost, laskavost srdce a sociální cítění považuji za potřebnější než zákony a systémy mocenské spravedlnosti. Tedy žít tak, aby člověk vytvářel dobrou karmu (toť etický zákon akce a reakce,) žil v pokoře a šlechetnosti a potom žádného biče ve formě soudů a trestů netřeba. Jak jen ale o tom přesvědčit všechny smrtelníky?
Je mi útěchou, že přírodní zákony nevytvářejí a neprosazují lidé. A tak žiji rád v přírodě, pozoruji její běh a neobávám se, že by mne třeba ptáci kukaburrové žalovali u soudu, že jsem je dnes zapomněl nakrmit. A když v noci pozoruji nádhernou jižní oblohu, přemítám i o jiných zákonech a vyšší spravedlnosti.
Jaroslav Kovaříček
