Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o jazycích i řečech.

17. 01. 2016 2:29:59
Dá se snadno uhádnout proč jazyky vznikly, nikdo ale zatím neví jak. Jejich původ je zastřen tajemnou záhadou. Ba ani se nedoporučovalo o té záležitosti diskutovat.

Chovám velkou úctu i obdiv k lidem, kteří dobře ovládají český jazyk, jejich psaní s chutí čtu. S mojí češtinou je to bohužel horší. Většinu života jsem strávil v Austrálii a tak jsem češtinu už trochu pozapomněl, ale anglicky se ještě dokonale nenaučil. Nic moc s tím dělat nemohu a tak se tím vlastně ani netrápím. Jazyky mne však z mnoha důvodů zajímají i fascinují.

Dá se snadno uhádnout proč jazyky vznikly, nikdo ale zatím neví jak. Jejich původ je zastřen tajemnou záhadou. Ba ani se nedoporučovalo o té záležitosti diskutovat. Tak například francouzská Jazykovědná společnost v roce 1866 rozpravy na toto téma výslovně zakázala. Teprve v posledních letech dali se jazykozpytci do bádání, možná jen z dlouhé chvíle. Jeden přístup vychází z teorie Darwinovy a badatelé zkoumají komunikační schopnosti opic. Od té doby co mne v Indii jedna opice pokousala mne rozmluva s opicemi neláká. O inteligenci opic valného mínění nemám, obzvláště přistoupím-li na Engelsovo tvrzení, že práce polidštila opici. To musela být pěkně blbá opice, ta lidská pramáti. Jenže já nemám valné mínění ani o Engelsovi.

Na světě existuje bezpočetně jazyků, tedy nikdo je není schopen spočítat. Kdosi odhadl, že v roce 2009 existovalo na zemi asi 6900 samostatných jazyků. Definice jazyka ovšem není jednoznačná; občas není jasno jedná-li se o samostatný jazyk či jen dialekt. V dnešní době mnoho jazyků mizí. Například bylo odhadnuto, že při příchodu Evropanů do Austrálie existovalo zde více jak 400 domorodých jazyků, dnes jich ale přežívá jen pár desítek a ty rychle vymírají. Na Východním Timoru žije necelý milion obyvatel a je tam používáno 19 jazyků. Na nedalekém ostrově Papua Nová Guinea je v používání přes 820 jazyků. Vládnout takové zemi musí být náročné.

Říká se v Čechách, že kolik jazyků umíš tolikrát jsi člověkem. Zní to pěkně, je to ale pravda? Legendární anglický rozhlasový komentátor Alister Cook jednou vyprávěl, že v BBC poznal člověka, který tvrdil, že zná plynně 32 jazyků. BBC má rozsáhlé oddělení zahraničního vysílání, kde pracují lidé mnoha národností; bylo tedy využito té příležitosti a dotyčného člověka nechali přezkoumat. Výsledek byl jednoznačný, všichni posuzovatelé prohlásili, že onen muž vskutku ovládá tenkterý jazyk velmi dobře, ale také se shodovali v tom, že v žádném tom jazyce neřekl nic rozumného, že tedy plácal jen samé blbosti. Kdybych byl škodolibý řekl bych, že kolik jazyků ten muž znal tolikrát byl blbcem. Jsou to dvě rozdílné věci – znát dobře jazyk a přemýšlet moudře.

Jazyk je nástrojem přemýšlení a dorozumívání se mezi lidmi. A zde narazíme na velkou slabinu jazyků, že totiž nejsou dokonalé. Některé jsou přímo zmatečné. Chápu jak vznikla slova, která označují věci či akce, nemohu však pochopit jak vznikla gramatika, obzvláště ta česká. Čeští vlastenci tak rádi chválí svoji mateřskou řeč, je to ta nejpěknější, nad jiné vznešenější. Chápu je, jejich nadšení však nesdílím. Následující úvahou se možná nepříjemně dotknu některých milovníků češtiny, ujišťuji však, že to není úmyslné. Čeština má svá kouzla, zná mnohé pěkné triky, je to však řeč až nepěkně a nevhodně komplikovaná. Tak třeba to, že slovo jazyk má nejméně tři významy. Proč? Ten jazyk v ústech sice s řečí souvisí a jazyky šlehajících plamenů zase připomínají ten jazyk v puse, nebylo by ale vhodnější stvořit patřičná jednoznačná slova? Plýtvat s jazykem dovedeme, na tu samou věc máme výrazů několik: jazyk, řeč, mluva. Ale i slovo řeč má více významů, třeba řeč česká a řeč nestoudná. Jsou lidé, kteří v české řeči vedou mnoho řečí. O mluvě ani nemluvě. Použil jsem českou mluvu když jsem šel na námluvu. Mluva česká mluvnici má zapeklitou.

Aby matení bylo ještě lepší, přidejme si k tomu gramatiku. Původně jsem zamýšlel použít nadpis své úvahy „Rozjímání o jazyku....“, nebyl jsem si však jist, zdali by to bylo gramaticky správné. Významný obroditel českého jazyka Josef Jungmann napsal roku 1806 pojednání O jazyku českém. Na Internetu je nabízeno Jungmannovo Dvojí pojednání o jazyce českém. Jak patrno, nejsem sám, kdo v té české gramatice tápe. Můj jazykový cit, který ovšem nemusí být gramaticky správný, mne navádí abych mluvil o jazyce českém, ale o jazyku uzeném.

Takových potíží najdu v češtině nepřeberně, hned jak začnu psát. Proto raději mluvím. Ano, lépe mi jde řeč česká než jazyk český. A může vůbec mít řeč česká spisovnou formu? A je tu další specifická zapeklitost jazyka, totiž gramatická rozdílnost řeči mluvené od řeči psané. Před nemnoha generacemi neuměla většina našich předků číst ani psát, dorozumívali se mezi sebou ústně. Tím odpadaly veškeré starosti s i a y. Když napíšeme bít a být, význam těch dvou slov je podstatně rozdílný. Pokud je ale vyslovíme, žádný rozdíl patrný není, jejich vyhodnocení lze provést pouze z kontextu. Jazyk má sloužit především komunikaci mezi lidmi, proto je žádoucí svůj jazyk dobře ovládat. Ovšem v mnoha případech je ta gramatika samoúčelná a gramatická chyba vůbec nemusí zkreslit význam. Napíšeme-li třeba, že hodiny šli pozadu, dopustili jsme se gramatické chyby, význam je ale nepochybný. Tak co to na nás ti tvořitelé češtiny ušili?

Egon Hostovský píše jak se v New Yorku snažil vyučovat češtinu. Jako spisovatel ovládal svůj jazyk znamenitě, teprve učením si uvědomil jeho záludnost. Jeden horlivý žák se pomocí slovníku snažil přeložit větu „Pasák, žena ovce přes lávku, hrál na píšťalu.“ Když si ve slovníku česko-anglickém vyhledal slovo žena, věta mu nedávala smysl. Hostovský mu nebyl schopen vysvětlit, že v tomto případě jest slovo žena přechodníkem od slovesa hnáti. Tak tohle nikdo nevysvětlí ani mně, vždyť je to naprostá hloupost. Buď by sloveso mělo být „ženati“ anebo přechodník „hnaje“ či „hnajíc.“ Který potížník takovéhle nástrahy vymyslil? Moje podezření je, že takovéhle záludnosti vnesli do češtiny lidé nelaskaví, postrádající smysl pro logiku. Ti naši předkové, kteří se na vymýšlení českého jazyka podíleli, byli asi pěkní piškuntálkové. Dovedu si to živě představit. Takového učence rozbolí zub nebo mu vynadá manželka, tak se zavře do své pracovny a vymyslí si přechodník, obzvláště když je jeho žena v pokročilejším středním věku. A následek? Generace školáků jsou týrány, rákoskou poháněny k lásce své mateřštiny. Zahlédl jsem portréty všelikých učených jazykozpytců a byly to vesměs tváře vážné, neusměvavé, ba až zarputilé; nelze se tedy divit, že v rukou pedantů mění se jazyk z projevu radosti na nepříjemnou starost, ba přímo nástroj mučení.

Péče o jazyk by měla být svěřena dětem, které mají přirozený cit pro věci a nejsou zatíženi akademickou učeností. Svoji v Austrálii narozenou dceru jsem naučil česky, takže čeština není její mateřštinou nýbrž řečí otcovskou. Jeden čas chodila do české sobotní školy v Adelaidě. Tam se učila i psát a jednou se mi pochlubila domácím úkolem. S velkým potěšením jsem četl její psaní: Kočka má kočkata, pes má pesata, kůň má kůňata, koza má kozata. Ano, takhle by to přece mělo být, má to logiku a smysl to také dává. Jak jen mohl někdo přijít na to, že koza má kůzlata?

Než jsem se dostal do styku s jinými jazyky, měl jsem dojem, že stačí se naučit pouze slovíčka a již lze plynule rozmlouvati. Velký omyl. Jazyky mají i své osobitosti idiomatické. Tak třeba česky řekneme o někom, že je silný kuřák. Přeloženo doslovně do angličtiny bylo by to chápáno jako že kuřák je silák. Anglicky se řekne Someone is a heavy smoker, což zase v češtině vyzní jako těžký kuřák, tedy který má přes váhu. V jazyce je obsažen nejen souhrn slovních pojmů, ale též způsob myšlení. My Češi ptáme se při setkání zdvořile: „Jak se máte?“ Když se nad tím zamyslím tak smysl mi to nedává. To sloveso mít má řadu významů, především vlastnit. Co mi odpovíte když se vás zeptám „Jak se vlastníte?“ Kdyby otázka zněla: „Co máte?“ mohl bych odpovědět – Mám dobrou náladu. Mám bolehlav. Mám radost z pěkného dne. V jazyce tetun na Východním Timoru se vás zeptají „Di'ak ka lae?“ tedy „dobrý nebo špatný?“ V Thajsku namísto otázky vás pozdraví slovy „Sabai dý“, tedy popřejí vám dobrou náladu. Ovšem thajština má pro nás jiné potíže, totiž svoji zpěvnou povahu. Slovo mai se nechá vyslovit pěti intonačními způsoby a pokaždé má jiný význam. Bahasa Indonesia, tedy jazyk indonéský, má zvukovou formu blízkou té české, takže výslovnost není pro nás problémem, a navíc jednoduchou gramatiku. Je to jazyk velmi poetický. Říká vám něco Mata Hari? Asi si vybavíte onu domnělou špionku a nevíte, že už znáte tři indonéská slova: mata je oko, hari je den a mata hari, tedy oko dne, znamená slunce. Poděkování zní „terima kasih“ což by se dalo přeložit do češtiny jako „přijměte mou náklonnost.“ Poznávání jiných jazyků nás tedy obohacuje nejen filologicky, ale i kulturně a citově.

Naučit se novému jazyku dokonale není snadné, když však rádi cestujeme je vhodné naučit se alespoň několika větám. Místní lid tím vždy potěšíte a navážete přátelský vztah. I jen pár slov přijde často vhod. Na Bali je státním jazykem indonéština, ale obyvatelé mají i svůj původní jazyk Bali. O tom snad ani většina turistů neví a tak Bali slova neznají. Já se jich naučil jen pár a moc se to hodilo, když jsem se při řízení dostal do vážného rozhovoru s policistou. Byl mou znalostí potěšen a rozmluva skončila velmi přátelsky. Prozradím vám, že „děkuji“ se na Bali poví "suk sumo." To je pro nás snadno zapamatovatelné, stačí si představit skladatele Suka jak se účastní japonského zápasu sumo. Jaké věty je vhodné se v cizí zemi naučit? Zajisté obraty zdořilostní, jako pozdravy, prosby i poděkování a jiné. Jednou na lodi jsem požádal půvabnou indonéskou dívku, aby mne naučila jak trochu používat její jazyk; tedy její řeč, aby nedošlo k omylu. Mimo jiné mne naučila větu „Saya mencium anda.“ V domění, že jde o pěkný pozdrav oslovil jsem potom v městečku Kulibukbuk na trhu zelináře. Podíval se na mne a zdálo se, že by mi nejraději dal facku. Později jsem zjistil, že ta věta znamená „Chci tě políbit.“ Mělo mne to napadnout, vždyť mi význam sama později názorně předvedla. Ale jak už jsem přiznal, nemám na jazyky talent. Není těžké těch pár zdvořilých vět se naučit, jednu větu se ale učím nejprve. Ne, není to ani Děkuji, ani Pozdravpánbů, je to věta „Kde je záchod?“ Neznalost té věty může mít nedozírné následky.

Moje chabá znalost české gramatiky způsobila, že píši raději poesii. Básník má totiž velkou svobodu slova, může si slova vymýšlet, s gramatikou si pohrávat a čtenáři mu nenadávají, spíše to počínání obdivují. A občas i ti vážní jazykozpytci skloní před básníkem hlavu, neb vědí, že je pěkně převezl. Poesií se dají vyjádřit hluboké pravdy o světě i životě, které prózou sdělit nelze.

Jazyk je tedy nástrojem komunikace. Nestačí jen dobrá znalost té které řeči, důležitá je i schopnost rozumnět a chápat. Jedině tak můžeme překonat jazykové nedokonalosti. Zdá se mi, že v dnešním světě lidé prahnou po vyjadřování se, tedy mluvení nebo psaní, málokdo ale má ochotu naslouchat a snažit se porozumět druhému. A tak je náš komunikační svět přeplněn monology, kde lidé se navzájem bombardují nalehávými sděleními, avšak projevují malou snahu navzájem si porozumět. Závěrem tedy vyjádřím naději, že laskavý čtenář pochopil co jsem chtěl říci a promine mi všechny gramatické nedostatky mé češtiny. Za to vám upřímně děkuji.

Jaroslav Kovaříček

Autor: Jaroslav Kovaříček | karma: 14.46 | přečteno: 324 ×
Poslední články autora