Rozjímání o vánocích

Hned úvodem přiznám, že vědecky to vysvětlit nedovedu, ale jsem si tím jist – každým rokem Vánoce přicházejí rychleji. Třeba je to tím, že čas se zrychluje, i takové mám podezření;

nebo je to způsobeno tím, že v obchodech začnou pouštět vánoční koledy už někdy v říjnu. Ty moderní zrockované verze krásných starých koled ve mne vánoční náladu nevyvolávají. Však o to ani nejde, ty uhulákané koledy mají lidu připomínat, že Vánoce se blíží a je nutno nakupovat. Hodně nakupovat, co nejvíce nakupovat. Moderní Vánoce staly se konzumními orgiemi. Zkrátka Vánoce již nejsou takové jako bývaly v mém dětství. Tohle není jen obvyklý povzdech starce, který se domnívá, že za jeho mládí všechno bylo lepší, tohle je konstatování reality, které se vědecky doložit dá.

Bylo mým štěstím, že jsem prožíval dětství v podhůří Orlických hor a jak se pamatuji, sníh napadl už před Vánocemi, někdy ho dokonce přivezl svatý Martin na koni už v polovině listopadu. Počátkem prosince můj otec rozepisoval noty a začalo se zkoušet. Pár dní před Štědrým večerem natáhl otec do věže kostela elektrické kabely a zřídil osvětlení. Po štědrovečerní večeři sjeli se k nám muzikanti, někteří na lyžích, jiní se brouzdali sněhem pěšky, a zvládli jsme ještě poslední zkoušku. Přesně o půl dvanácté zazněly z věže koledy v podání souboru žešťů, tedy trumpety, trombóny, lesní roh, ba i heligon. Ty krásné zvuky sypaly se z věže a vítr je roznášel po okolních kopcích. Přesně o půlnoci spustil varhaník Kovář koledu Narodil se Kristus Pán a nastal vrchol Vánoc. Byly to nádherné zážitky a vím, že něco takového se již v naší vísce neděje. Ba nikdo tam už ani neslouží půlnoční mši poněvadž fara je prázdná, nemají faráře.

Já stále ještě věřím na Ježíška i když dnes už mi toho moc nenaděluje, však také nic moc nepotřebuji. Jen té historce o neposkvrněném početí se mi věřit nechce. Mám na to svoji teorii, tu zde ale nebudu rozváděti, mohl bych tím proti sobě popudit mocný Vatikán. Já totiž už dávno vím, jak se děti dělají, ale ve Vatikánu na to zřejmě ještě nepřišli, možná to bude tím, že tam pěstují celibát. Poučit je o ničem nemohu; minulému papežovi jsem už ohledně jisté záležitosti (jednalo se o používání hudby v kostele) psal dvakrát, ale ani jednou neodpověděl. To ale nevadí a s Vánocemi to beztak nemá co dělat. Neodolatelným kouzlem Vánoc je právě mystérium, které je obklopuje. Jako dítě byl jsem nabádán abych se postil, po večeři potom že uvidím na obloze zlaté prasátko. Nemohl jsem se dočkat až s dědou vyjdeme do studené noci studovat oblohu. Nikdy jsem neměl to štěstí abych zlaté prasátko spatřil; dlužno ale přiznat, že se mi nikdy nepodařilo vydržet tu podmínku půstu, všude kolem bylo příliš mnoho lákavého cukroví. A když jsme zírali na nebe ozval se z domu zvonek, to Ježíšek přinesl dárky pod stromeček. Vběhl jsem co nejrychleji do ložnice, dárečky už byly pod stromkem a jen záclona v otevřeném okně zavlála, to jak Jezulátko odlétalo. Přemítal jsem jak je to možné, že Ježíšek nejprve donese dárky a teprve potom se narodí, to přece nedávalo běžný smysl; nu a právě v tom bylo to kouzlo vánoční mystiky. Byly to záhady nevysvětlitelné a takových je plný vesmír.

V moderní době se Vánoc chopily mocné ruce komerce a za nic je z ruky nepustí, vždyť je to obrovský kšeft. Nevím zdali mají děti opravdu velkou radost z té záplavy v Číně vyrobených plástových hraček a elektronických her; ty hračičky se beztak po pár týdnech polámou a tak se děti mohou začít těšit na další Vánoce a plástovou čínskou nadílku. Jak kolem sebe mohu pozorovat, svou náplní se Vánoce vskutku výrazně změnily. To je nedobré, ale přicházejí změny ještě horší. Vedle epochy spotřebitelské žijeme i v éře politické korektnosti, tedy „politické správnosti“, a multikulturální netolerance. Pardon, musím se opravit – multikulti tolerance – abych proti sobě nepopudil mocné síly pokrokových dobrodinců. A tak už se i u nás v Austrálii nezřídka stává, že slavení křesťanských Vánoc je zakazováno ve školách a jiných veřejných institucích, aby tímto aktem nebyli případně popuzováni naši spoluobčané pohanského, ateistického či jiných vyznání. Já si myslím, ale veřejně to neřeknu, že takovýto negativní postoj k Vánocům je projevem neomezené omezenosti, čili blbosti.

Zajisté, Vánoce jsou svojí podstatou svátky křesťanské a věřící lidé mají právo si je slavit po svém. Do toho přece muslimům a jiným věrcům vůbec nic není. Jenže Vánoce zahrnují mnohem širší symboliku. Některé známé vánoční obyčeje pocházejí již z dob předkřesťanských a váží se k oslavám zimního slunovratu. Uctívat tedy možno i přírodní cykly a po zimním ochabení vítat tak i zlom v návratu k životu v blahodárném slunci.

Vánoce může oslavovat každý také jako svátky rodiny a dětství. To je vlastně velmi důležité právě v moderní době, kdy koncept rodiny ztrácí patřičnou úctu k velké škodě dětí. Narození dítěte je zázrakem, zrodil se s ním nový svět, nový vesmír lidské podstaty. Takto pojatá oslava Vánoc by prospěla lidem ve všech částech světa, hlavně tam kde děti jsou zanedbávány, ba i týrány. Vánoční poselství lásky k dítěti a úcty k rodině je universální a nadčasové. Proto byly Vánoce nejkrásnější v mém dětství a potom ještě, když moje dcera byla malá. Součástí kouzla Vánoc je také zjevná nevinnost, a to je vlastnost dětí, ... a psů. Jednou jsem trávil Vánoce s dvěma psy a bylo to rovněž dojemné. Ty psice se radovaly z každého dárku, i když nepatřil jim. Ano, Vánoce jsou časem radosti a psi to dobře vědí.

Vánoce jsou také svátky krásné hudby, ať už jsou to lidové koledy nebo díla Mistrů jako třeba Bachovo Vánoční oratorium či Rybova mše „Hej Mistře, vstaň bystře.“ I zarytý ateista musí trochu slevit, chce-li tuto vánoční hudbu vskutku plně prožít. Pokud to by se nedařilo tak jest lépe ateistou nebýti. Materialista, neuznávající mystické kouzlo Vánoc, může se jen plahočit v prachu racionelních cest. Není tedy nutné býti organizovaným příslušníkem příslušné církve, aby člověk mohl zažít a prožít mysterium Vánoc.

Občas mi přátelé ze střední Evropy nadhazují, že v Austrálii nemohou být Vánoce správné, tedy bílé, když tu uprostřed léta nemáme sníh. To je ovšem omyl, právě zde máme Vánoce správné. Copak by pastevci mohli pást svá stáda po zasněžených stráních? Vždyť i ti Valaši museli jít až k betlémské salaši. A jak by andělé mohli létat v mrazivé noci? Jsou to bytosti křehké a na křídlech by se jim dělala námraza. Tak v těch Čechách snad jen to zlaté prasátko by se mohlo pohybovat, jenže já začínám  mít podezření, že si ho můj děda vymyslel. Tou dobou totiž prásátka zpravidla končí v nelaskavých rukách řezníka. Před léty navšívil jsem městečko Betlém a sestoupil i do oné jeskynní salaše, pod chrámem Narození Páně, kde se údajně Ježíšek narodil. Svatou rodinu jsem tam pochopitelně nepotkal, jen hordy hlučných amerických turistů, kteří tam v červnu falešně zpívali vánoční koledy. Potom jsem vyšel ven do městečka a přeptal se místních pastýřů, zdali tam v prosinci padá sníh. Nevěděli o čem mluvím. Takže s těmi bílými Vánocemi je to všelijaké. Ostatně krajina kolem Betléma hodně připomínala kopečky v okolí australské Adelaidy. Chce-li tedy kdo prožít pravou atmosféru Vánoc ať si zajede buď do Betléma nebo do Austrálie.

Tradici Vánoc měli bychom hájit a udržovat, dají se přece slavit způsoby různými.  Jejich symbolika a poezie naděluje bohaté dary každému citlivému a kultivovanému člověku, nejen křesťanům. Bylo by užitečné, kdyby všichni lidé uctívali Vánoce jako svátky míru a alespoň v tento čas přestali se fackovat. I člověku nevěřícímu nabízejí Vánoce cosi nesmírně hodnotného, totiž příležitost pozvednout svůj zrak z materialistického přízemna a zahledět se do noční oblohy plné hvězd. Tam jsou i jiné světy než je ten náš materialistický, zakramařený nejen zbytečnými věcmi, ale i zbytečnými starostmi.

Závěrem zbývá mi jen dodat, že vám přeji hezké prožití Vánoc. Ať už je prožíváme tak či onak, jsou to svátky kouzelné a proto je dobré jejich tradici udržovat pro generace příští.

Jaroslav Kovaříček, Laurieton