Rozjímání o smyslu života

Jakmile jsem usednul ku psaní hned mne napadlo, má-li vůbec jaký smysl rozjímat o smyslu života. Když jsem to téma už načal, nezbývá než pokračovat.

Člověk je zřejmě jediný tvor, který si je vědom své existence; má sklon ptát se po smyslu svého života. Tedy má můj život nějaké poslání, anebo jsem jen produktem nahodilého splynutí dvou buněk v okamžiku chvilkového potěšení? Nikdo z nás nepřišel na tento svět o své vůli, nikdo tedy s jistotou neví za jakým účelem se narodil a ani neznáme dne a hodiny, kdy tento svět opustíme. Přiznejme, jsou lidé, kteří se narodili proto, že si to jejich rodiče přáli, původním smyslem jejich života bylo tedy být dítětem. Jsou ale zase jiní, kteří se narodili i přesto, že si to jejich výrobci  vůbec nepřáli. Smysl původu naší existence není tedy jednoznačně vyjasněný.

Je nutné abychom znali smysl své existence? Řekl bych, že nutné to není, je to ale žádoucí. Představa smyslu života dává nám totiž životní orientaci, bez které jen tak životem bloudíme ze dne na den. Na tom by nebylo nic zlého, ale ta desorientace působí neblaze na naše prožívání života, vede často k mentálním poruchám a ovlivňuje celkové zdraví. Homo sapiens (pokud jím vskutku je) má vrozenou potřebu být si vědom smyslu věcí i dějů. Jako příklad uvedu situaci, kdy nám někdo zadá práci, která nedává smysl, je vlastně k ničemu. Pro naprostou většinu lidí toto bude těžkým břemenem, i když bude dobře honorována. Stejně tak je pro nás nesnadné žít život, který považujeme za zbytečný.

Teologové a filosofové zabývají se otázkou smyslu života od pradávna. Pokud vím, nikdo z nich zatím nenašel všeplatnou odpověď. Domnívám se, že každý člověk, třeba jen podvědomě, cítí potřebu znát smysl svého usilování. Může hledat sám, což jest náročné, anebo si může vybrat z široké nabídky. Většina lidí se narodí do nějakého hodnotového systému, který jim předurčí životní orientaci. To se projevuje především v náboženských soustavách.

Křesťanství nabízí v tomto směru ucelený koncept, zahrnující téměř všechny aspekty života, od narození a křtu až po funus. Hlavním posláním křesťanského života jeví se být způsob života, který vede k vykoupení a k životu věčnému kdesi v nebi. Věřícím křesťanům nepochybně přináší jejich věrouka uspokojení a životní orientaci. To jim lze přát, případně i závidět. Jenže víra v Boha je podivná věc, nedá se koupit ani nadiktovat.

Navštěvují mne občas misionáři všelijakých křesťanských sekt (Jehovovi svědci, Mormoni, Pentakostalisté atd), nikdo z nich mne ale nezaujal natolik, aby moje mysl mohla jejich propagandu přijmout.

Bible nabízí různé pohledy na situaci života, ne vždy radostné, kupříkladu naříkání Jobovo. Na toho nešťastného muže sesílá Bůh jen samá neštěstí, takže starý Job lamentuje: „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil, a noc, která řekla počat je chlapec.“ Sice to s ním nakonec dobře dopadne, kdo by ale toužil po útrapách, jimiž je Jobův život hojně obdařen. Kniha Ecclesiastes má ladění jemně nihilistické, když kazatel praví: „Marnost nad marnostmi, a všecko jest marnost.“ V Bibli jsem tedy inspiraci pro smysl života nenašel.

Nevím toho moc o islámu a nechápu, proč právě toto poněkud zaostalé náboženství nabývá v současném světě na popularitě. A když vidím mohamedány, kteří páchají sebevraždu tím, že zabíjejí infidely, aby se dostali do toho jejich nebe, tak mne ani jejich pojetí smyslu života pranic neláká.

Potěšitelnou inspiraci nabízí Buddhismus, jediné náboženství, které se nezaobírá otázkou víry v Boha. Buddhu zajímal především člověk a možnosti jeho života. Viděl kolem sebe mnoho lidského utrpení a zajímalo ho jaká je toho příčina. Hlavní náplní Buddhova učení je jak se zbavovat strasti (dukha) a žít život šťastný a blažený (nibbana.) Potkal jsem na svých cestách mnoho buddhistických mnichů, a vskutku, neznám lidí, kteří by projevovali větší radost ze života než oni. Je to zřejmě tím, že na ničem nelpí, majetek nemají a tak nemají ani mnoho starostí, které sužují nás. Buddhistický způsob života nepochybně positivní hodnoty má, jak si uvědomuji vždy, když se vracím z Thajska, země úsměvů, do našeho materiálně bohatšího světa, kde se lidé příliš neusmívají. Pro materialistického západního člověka tento způsob života nezdá se být lákavým. Být nebohatým, nelpět na věcech a mít při  tom radost ze života? Jakýpak tohle má smysl ve spotřebitelské společnosti?

Moderní doba je podstatně ovlivněna rozvojem vědy, která značně ovlivňuje náš náhled na svět i život. Mnohá náboženská dogmata neobstojí ve světle vědeckého poznání. Tato skutečnost odvádí mnoho lidí od náboženství a tlačí je k ateismu či ignoranství. Věda nám sice vypovídá stále podrobněji o světě, smysl té veškeré existence nám však nepodává. Ani nemůže, není to v popisu její práce či v jejích možnostech. Takže ani ta moderní, vědecky inspirovaná doba není schopna najít odpověď na tak důležitou otázku. Následkem je pustý materialismus a hedonismus. Kdysi před léty nám zanícení marxisté nadšeně líčili jaký bude svět podle Marxe, až jejich systém vyřeší všechny materiální problémy společnosti a lidstvo bude žít v oparu blahobytu. Jak víme, zajistit materiální potřeby se komunistickému systému nepodařilo, demokratickému kapitalismu však ano. Kupříkladu Austrálie má sociální systém, který poskytne každému člověku všechny základní životní potřeby, tedy jídlo, bydlení, ošacení atd. Ke stavu všeobecné blaženosti však přesto nedošlo, máme tu bezdomovce, narkomany, polykače pilulek proti depresi. Proč? Materiální společnost může zajistit jen materiální lidské potřeby, otázkou smyslu lidského života se hlouběji nezabývá. V konzumní společnosti je člověk chápán především jako spotřebitel, zdroj obchodních příjmů; tímto směrem je zaměřena většina společenských aktivit - výroba, reklama, sport, zábava. Je to materiálně bohatá krajina, která je zároveň duchovní pustinou. I mnohé církve, především ty amerikánské, jsou pojaty jako výnosné podnikání. Člověk, neustále krmený z televizorů trivialitami, komerčním sportem a plytkou zábavou, má svoji mysl natolik utlumenou, že smysl jeho života proměnil se v nesmysl. Rozvoj technologie a globálních sdělovacích prostředků napomáhá tak procesu ve kterém se homo sapiens pozvolna proměňuje v homo stupidus.

Smysl materialistického života realisuje se jen v hédonismu, lascivnosti, nekritické touze po moci a penězích. Materialistický člověk hledá smysl života v dobrém jídle a užívání si. Trvalé uspokojení ale takový přístup nepřináší, jak mohu snadno pozorovat kolem sebe. Ani hovádka, která se otázkami smyslu svého života nezabývají, se přece nepřežírají a neholdují nezřízeně sexu.

Jsou tu i jiná a inteligentnější pojetí smyslu života. Někteří ho hledají v práci a společensky užitečných činnostech. Jeví se mi však, že život je něco víc než jen práce a společenský úspěch. Připadá mi, že i ta prospěšná ctižádostivost pramení spíše ze strachu ze smrti, jakoby světská proslulost byla bránou do nesmrtelnosti. Ale co mi po smrti bude platné, že po mně pojmenovali ulice či nádraží anebo sochy na náměstích mi postavili? V tom smysl života také nevidím.

Po všelikém hledání shledal jsem pro sebe nejmoudřejší koncept smyslu života ve starém indickém učení. Toto pojetí nelétá v oblacích ale stojí pevně na zemi. Lidský život dělí na pět etap, z nichž každá má svůj odpovídající smysl bytí. Smyslem první fáze je býti dítětem, tedy být obklopen láskou a mít radostné a bezstarostné dětství. Další stupeň je doba učení a příprava na dospělý život. Nejedná se tu o získávání diplomů a titulů, ale o rozvíjení vrozených schopností. Ve světě jsou pekaři nebo rolníci stejně potřební jako doktoři a profesoři. Třetí stádium života je produktivní, člověk využívá nabytých znalostí a zkušeností aby založil rodinu, pečlivě se o ni staral a svou prací přispíval k dobru nejen své rodiny ale i celého společenství. Tato fáze je důležitá pro zachovávání kontinuity života. Takovýto praktický smysl naplňuje jak žena tak i muž podle svých vrozených předpokladů. Když se člověk postaral o své děti, rodinu a svou budoucnost materiálně zajistil má právo na zasloužený odpočinek a to je smyslem čtvrté etapy, tedy stáří. Je tu ještě jedna životní etapa, do které se však dostane jen málo lidí. Říká se jí „odejít do lesů“ a znamená to odklonit se ode všech světských záležitostí a strávit zbytek života v duchovní kontemplaci. Toto poslední stádium vyžaduje důkladnou spirituální průpravu a vyšší stav vědomí, do kterého se dostane jen málokdo. Zatímco první čtyři fáze jsou nezbytné k realizaci smysluplného života, ta poslední jest jen jakýmsi bonusem pro vyvolené. Jestliže lidé přijmou takovéto pojetí smyslu života zajišťují tím zdárný běh života nejen svého ale i ostatních lidí. Dětem je zajištěno bezpečné a radostné dětství, kdy nebudou týrány či zneužívány. Respekt ku vzdělání povede k tomu, aby každý jedinec byl podporován ve své snaze po vzdělání, bez ohledu na hmotné či sociální postavení. Na realisaci produktivní fáze života stojí celý systém, kultivuje se dobrý vztah k práci a společenská zodpovědnost. Nu a i na odpočinek ve stáří je pamatováno. Pochopení smyslu jednotlivých životních etap vede k integrovanému smyslu života, aniž by bylo nutno obracet se k fiktivním vírám a nereálným božstvům. Tento koncept je ovšem ideální i idealistický, v Indii se jej nepodařilo plně uskutečnit. Poznal jsem jednu zemi, kde se život tomuto pojetí života velmi přiblížil. Je to hinduistický ostrov Bali. Žel pro člověka evropsky vychovaného je tento způsob života příliš odtažitý a tudíž v praxi těžko použitelný.

Po dlouhém pátrání dospěl jsem nakonec k názoru, že smyslem života jest vlastně neustálé hledání smyslu života, hodnocení a zvažování své situace uprostřed proudu nezastavitelných životních proměn. Není totiž nějaké universální filosofie, která by odpověď na tuto otázku mohla spolehlivě nabídnout každému jedinci. Ostatně mnozí lidé ani po pochopení smyslu svého života neprahnou. Tak jako se nepodařilo, a hádám že nikdy nepodaří, prosadit jedno celosvětové náboženství, nelze prosadit ani definitivně určený cíl života.

Kde tedy pátrat po smyslu života? Moje přesvědčení jest, že smysl svého života můžeme nacházet jedině sami v sobě, pokud ovšem budeme po něm vskutku pilně pátrat. Smyslem našeho bytí je především být sami sebou. Jistě, nutno vzít v potaz hodnotový systém prostředí, do kterého jsme se narodili a v kterém jsme byli vychováni. Toto předurčené omezení lze však překonat, je-li toho zapotřebí. Takovéto pojetí života je kombinací dvou složek – objektivních a subjektivních. Člověk je tvor společenský a může se plně rozvinout jen v rámci své společnosti, která mu poskytuje jazyk, výchovu i vzdělání, prostředky k životu a bezpečí. Je proto žádoucí zahrnout do svého pojetí smyslu života lidskost, tedy šlechetnost, lásku, toleranci, solidárnost a milosrdnost; hledat a podporovat dobro. Tohle vše přece dává smysl!

A to subjektivní znamená být sám sebou. Nedbat na všelijaké zavádějící trendy, tedy nebýt poplatný nikomu a ničemu; nežít s ohledem na to, co si o nás myslí druzí, nikdy se přece nemůžeme zalíbit všem. Probudit v sobě hlas svědomí a pozorně mu naslouchat. Být laskavý k druhým i sám k sobě. Uvědomit si svoji jedinečnost. Ani ten nejbohatší člověk si nemůže koupit naši osobnost pro svoji vlastní potřebu; může si koupit třeba naše služby nebo poklonkování, tím ale my začneme ztrácet svoji osobitost a naše bytost bude pozbývat své ceny. Být sám sebou přece dává větší smysl než být toliko ovcí v početném stádu. V dnešním silně manipulovaném světě není snadné zachovávat si a rozvíjet svoji osobnost, právě proto bychom o to měli neúnavně usilovat. Smysl svému životu můžeme dát jen my sami.