Odchod českých hudebníků do ciziny není jevem nikterak novodobým, ale sahá hluboko do naší kulturní historie. Asi první mimořádnou osobností, kterou nelze přehlédnout, je Jan Amos Komenský, autor bratrského kancionálu.
Do exilu odešel v roce 1628 a svoji rodnou zem již nikdy nespatřil. V následujícím 18. století byly českých hudebních emigrantů již desítky. V té době anglický hudební historik Charles Burney nazval Čechy konservatoří Evropy. Toto označení může sice znít našemu uchu libozvučně, skrývá však v sobě skutečnost, že mnoho talentovaných Čechů bylo nuceno opustit svoji rodnou zem a hledat příležitosti v cizině. Většina významných evropských orchestrů zaměstnávala české hráče. Jejich trvalý odchod do emigrace znamenal velkou kulturní ztrátu pro naši zemi. Emigrace tenkráte, stejně jako v moderní době, nebyla snadným údělem a přinášela mnohé osobní útrapy. Ne všem našim osobnostem dostalo se v cizině odpovídajícího uznání. Jako příklad uvedu stručný životopis jednoho z vrcholných skladatelů evropského baroka Jana Dismase Zelenky, který stále ještě zůstává nedoceněn jak ve světě tak i doma. Narodil se v Louňovicích pod Blaníkem roku 1679 a základy hudebního vzdělání získal u otce, později studiem v Praze. Své umění zdokonalil na studijních cestách ve Vídni a v Itálii. Většinu svého života strávil u drážďanského dvora, kde působil jako dirigent a skladatel. Jeho skladebné umění bylo vysoce oceňováno součastníky Telemannem i J.S.Bachem. Zemřel v Drážďanech roku 1745 a zde je i pohřben. Mnohé Zelenkovy partitury byly zničeny při bombardování Drážďan 1945. Po jeho smrti Zelenkovy skladby upadly v zapomnění a teprve v posledních desetiletích objevuje se jeho jméno na koncertních programech. O Zelenkovo znovuobjevení se mimo jiné výrazně zasloužila australská musicoložka Janice Stocgkit. To je jen jeden příklad z mnoha nedoceněných českých hudebních velikánů.
Když zalistujeme v různých dějinách světové hudby zjistíme, že ve většině z nich začíná česká hudba Smetanou a Dvořákem. Nejplodnější dobou české hudby bylo však století osmnácté. Významný přínos české hudby evropskému hudebnímu umění není stále ještě náležitě zhodnocen, ba v některých případech je záměrně zmenšován, především německou historiografií, která si mnohé české skladatele přivlastňuje. To je případ tzv Mannheimské školy v čele s Janem Václavem Stamicem (1717 – 1757), který byl v Německu znám jako Stamitz. Tento syn varhaníka a kupce z Německého Brodu byl uznávaným vůdcem Manheimské skupiny skladatelů a hudebníků převážně českého původu, mezi nimi byli význačné osobnosti jako skladatel a houslista František Xaver Richter (1709 - 1789) z Holešova, violoncellista a skladatel Jiří Čart (1708 – 1774) z Vysoké u Německého Brodu, který po mnohaletém působení v Berlíně připojil se k mannheinské skupině. Také Stamicovi synové Carl a Anton byli ve své době obdivovanými skladateli. Manheimská škola měla velkou zásluhu na vývoji sonátové formy, nejvyspělejšího skladebního útvaru klasické hudby. Také způsob hraní v mannheimském orchestru obohatil evropskou hudbu novými prvky, především svým pojetím dynamiky. V době, kdy Bachem vrcholilo barokní umění, položili Stamic a jeho krajané základy nového hudebního stylu a zasloužili se o nové pojetí orchestru. Je-li dnes Stamic připisován hudbě německé, děje se tak neprávem. O jeho národním cítění svědčí i jeho česky psaný testament.
Výrazně se čeští hudebníci uplatnili i v Berlíně a byla to především rodina Bendova ze Starých Benátek. František Benda byl houslovým virtuosem a pedagogem světové pověsti. Jeho mladší bratr Jiří Antonín byl rovněž uznávaným houslistou a skladatelem.
Na jiných místech v Německu pusobilo mnoho dalších ˇčeských muzikantů a uvést jen jejich jména by zabralo hodně prostoru.
Ve Vídni, další hudební metropoli, patřil ve své době k nejobdivovanějším skladatelům Jan Křtitel Vaňhal (1739 – 1813) z Nechanic. V 18 letech působil jako varhaník v Opočně. V roce 1760 vzala ho majitelka panství Nechanice do Vídně na studium a v tomto městě prožil zbytek života. O jeho kvalitách svědčí i to, že hrával na violoncello ve smyčcovém kvartetu spolu s Mozartem, Dittersdorfem a Haydnem. Za svého života napsal více jak 100 symfonií, podobný počet kvartetů, 20 mší a mnoho skladeb klavírních. Jeho koncert pro violu patří mezi nejlepší pro tento nástroj, obzvláště pomalá věta oplývá typicky českou melodickou líbezností. Po Mozartovi stal se dvorním skladatelem Leopold Koželuh (1747 – 1818) z Velvar. Ve Vídni se dále uplatnili bratři Vraničtí z Nové Říše na Moravě. Mezi Beethovenovy blízké přátele patřili Češi Jan Václav Voříšek z Vamberka, Jan Václav Krumpholz ze Zlonic (bratr slavnějšího skladatele a harfenisty Jana Křtitele Krumpholze, který se usadil v Paříži) a Václav Černý z Nymburka, otec slavného klavírního pedagoga Carl Czerného, který až do 10 let mluvil jen česky.
Nejslavnějším z českých skladatelů působících v hudebně vyspělé Itálii byl bezpochyby Josef Mysliveček, syn mlynáře z Kampy, v Itálii přezdívaný Il divino Boemo (božský Čech), jehož tvorba znatelně ovlivnila Mozarta.
V Paříži vynikl největší virtuos své doby na lesní roh a skladatel Jan Václav Stich (1746 1803) z Žehušic, v Evropě známý jako Giovanni Punto. Dále Jan Ladislav Dusík z Čáslavi a Antonín Rejcha, který jako profesor skladby na pařížské konservatoři učil skladatele zvučných jmen jako H. Berlioz, C. Franck, Ch. Gounod a soukromě i F. Liszt. Dusík rovněž napsal několik významných prací teoretických.
Nastínil jsem zde jen stručný přehled čekých hudebníků v 18. století, ale i tak je to úctyhodný výčet významných osobností, které daly Čechy Evropě. Nevím zdali se něčím podobným může pochlubit jiný národ. Angličan Charles Burney měl zajisté pravdu.
Žel, tato emigrace znatelně ochudila Čechy a skladby těchto znamenitých mistrů nejsou hrány ve světě ani doma tak často, jak by si svou vysokou kvalitou zasloužily. Dlužno podotknout, že v té době neexistovalo vyhraněné národní cítění, ovšem hudba zrcadlila kvality a tradice zemí svého původu. Pro českou hudbu byly charakteristické znaky lyričnost a melodická invence, odrážející kvality hudby lidové. Ostatně tenkráte nevězela mezi lidovou písní a klasickou hudbou taková propast jako je dnes mezi hudbou uměleckou a zábavním rockovým nešvarem.
Každá emigrace postupem času částečně či úplně splyne s cizím prostředím. Národ přetrvává, byť často i těžce, ve vlasti a emigrací je ne svoji vinou ochuzován. Lépe řečeno nejen svoji vinou. V 19. století docházelo v Čechách k národnímu obrození a i skladatelé k tomu procesu vydatně přispěli. Bedřich Smetana jako mladý muž našel uplatnění ve Švédsku, ale vlastenecké cítění ho vrátilo zpět do vlasti. Svoji tvorbou vytvořil novou českou hudbu, svému národu věnoval úchvatná díla, ale za jeho života se mu valného uznání nedostalo. Inu na vděčnost jsou u nás lidé skoupí. Také Antonín Dvořák se výrazně uplatnil v cizině, úspěšné byly jeho návštěvy v Anglii a později působil tři roky jako ředitel konservatoře v New Yorku. I on byl velkým vlastencem a neměl chuti zůstat v Americe.
Zrodem Československa se poměry změnily, skladatelé a hudebníci již nemuseli emigrovat z existečních či politických důvodů, měli však svobodu cestovat a případně v cizině i pracovat. Bohuslav Martinů (1890 – 1959) se narodil v místnosti na věži kostela v Poličce, kde byl jeho otec pověžným. Studoval na pražské konservatoři housle a varhany, později skladbu u Suka. V roce 1923 odešel studovat do Paříže, kde zůstal až do vypuknutí druhé světové války, kdy přesídlil do New Yorku. V Americe nějaký čas strádal, naprosto nedoceněn. Když se konečně dostavily úspěchy, Martinů přesto toužil po návratu do vlasti. Tomu by po válce nemělo nic stát v cestě, jenže než bylo možno cestu uskutečnit změnil se v Československu režim. Svaz skladatelů v Praze, ovládaný komunisty, se stal neoblomnou překážkou. Soudruzi měli nepřekonatelný odpor k emigrantům a ještě k tomu světově uznávaným. Připustit návrat Martinů a nenabídnout mu místo profesora skladby by znamenalo světovou ostudu, vyřešily to různé nepěkné intriky z české strany. Martinů umírá roku 1959 ve Švýcarsku a ne ve vlasti, jak si toužebně přál. Jeho dopisy z emigrace jsou plny bolesti a smutku. Teprve v roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny k uložení v rodné Poličce.
V druhé polovině dvacátého století jsme zásluhou komunistů opět ztratili mnoho vynikajících hudebníků. Uvedu jen pár jmen – skladatel K.B.Jirák, dirigent Rafael Kubelík, pianista Rudolf Firkušný, hoboista Jiří Tancibůdek a mnoho jiných. Stačí se jen trochu zamyslet nad tímto stručným výčtem českých hudebních úspěchů, abychm nabyli přesvědčení, že v hudbě byli Češi vskutku světoví. Jak tedy dnes nakládáme s tímto odkazem našich předků? O žádné soudobé skladatelské osobnosti nevím, kvalitní interprety však nalézt lze. Česká smyčcová kvarteta mají ve světě dobrý zvuk. V Praze i v mnoha jiných městech existuje pestrý výběr hodnotných koncertů. Jak ale ještě dlouho? Se smutkem pozoruji jak ona zázračná česká muzikálnost pozvolna vyprchává.
V rozhlase, s výjímkou stanice Vltavy, se hudební ucho ničím příjemným nepotěší. Nejen ty uhulákané stanice komerční, ale i Český rozhlas vysílá buď upadlý pop anebo rámusivou hudbu převážně amerikánské provenience. Mladí lidé jsou vystavováni všelijaké té pahudbě, úcta se vzdává rámusákům jako Plastic People of the Universe.
Televize nabízí plytkou zábavu, produkce pořadů umělecké hudby začíná hynout na úbytě. Česká lidová tvořivost stává se okrajovou záležitostí. Na Moravě bylo mé ucho potěšeno hrou tradiční hudby mladými lidmi, zdá se mi ale, že české ucho ztrácí citlivost pro krásu, tak příznačnou pro českou hudbu. Myslím, že je velkou škodou promarnit tak nesmírné bohatství zděděné po našich předcích. Staří čeští Mistři i v emigraci uplatňovali co si sebou z domova přinesli, a měli vskutku co nabídnout! Tenkráte ještě platilo Smetanovo krédo – V hudbě život Čechů.
Jaroslav Kovaříček, Laurieton
