Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o pravdě a lži

26. 06. 2015 14:44:59
Rozpoznat a definovat lež je snadné, s pravdou je to jiné. Lež je vědomé a záměrné klamání, zpravidla z důvodu osobního prospěchu. Lež však nemusí být vždy darebnou záležitostí.

Jsou tak zvané „bílé lži“, kterými chceme někoho potěšit. Například těžce nemocnému příteli neřekneme „ Ty máš, kamaráde, jazyk na vestě, vypadáš, že tě za pár dnů položí na máry.“ Nemusíme lhát očividně, stačí když naznačíme, že ten člověk vypadá trochu lépe od poslední návštěvy a je tu tedy jakási naděje. Lépe nevypadá, to je pravda, ale naděje umírá poslední, takže tato lež není zlomyslná. Jsou i lháři obdivovaní a vysoce uznávaní, například spisovatelé. Napíší román, který jest zcela vymyšlený, ale napíší to tak, jakoby to byla pravda pravdoucí. To ale čtenář ví a takovou nepravdu přijímá, obzvláště je-li psána mistrně.

Přiznám po pravdě, že psát o pravdě není vůbec snadné. To slovo ozývá se z kdejakého rohu, k pravdě rád se každý hlásí, kdo však nám může spolehlivě vysvětlit co pravda vlastně je?

Na presidentské vlajce stojí pyšný nápis „Pravda vítězí“, já však mám dojem, že blíže pravdě by to heslo bylo s kátkým i. Jan Hus byl velkým zastáncem pravdy, ve svých spisech se o ní mnohokráte rozepisoval. „Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti“

(Výklad viery, 1412)

Jinde zase píše „Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe přijmouti pohoršení, nežli pustit pravdu.“

Poněkud významově nejasný je výrok „Pravda je jen to, co jest dobrem všech.“ To zní ušlechtile, je to však pravda? Pochyby o tom vzbuzuje další Husův výrok „Kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí.“

Nemáme pochyb o Husově čestnosti a mravnosti, jeho nabádání o pravdě byla mravní inspirací. Žel, jak víme z historie, v Husově případě pravda nezvítězila, zvítězil kostnický koncil, svolaný papežem Janem XXIII. Jak patrno i v situaci tak vznosného milovníka pravdy jakým byl Jan Hus, všechny ty „pravdy“ vytvořily situaci velmi výbušnou.

Otázkami pravdy zabývají se filosofové po staletí a jejich názory se často podstatně liší, to je pravda. Někteří učenci tvrdí, že pravda je skutečnost. Je to pravda? Inu skutečnost je skutečnost a kde máme jistotu, že ji vnímáme pravdivě?

Někdy je pravda spojována s vírou. Kdo věří v Boha tak Bůh pro něho skutečně existuje a nevymluvíte mu to. Pravdou však je, že nikdo neví zdali Bůh existuje, jinak by nebylo zapotřebí v něj věřit.

Jiná definice praví „Pravda je shoda tvrzení se skutečností.“ To zní sice pěkně, kdo ale může zaručit, že tomu tak vskutku je? Na svých seminářích ukazuji lidem kartu a ptám se, jaké je barvy. „Je žlutá.“ shodují se všichni. „Ale kdepák, mýlíte se, je modrá,“

reaguji na jejich vnímání skutečnosti a potom položím kartu před sebe. Podívám se na ni, opět ji zvednu před zraky účastníků a v úžasu sděluji „Omlouvám se velice, máte pravdu, ta karta je opravdu žlutá.“ Jejich reakce „Ale vždyť je modrá, teď to jasně vidíme.“ Pravda je prostá, ta karta má jednu stranu modrou a druhou žlutou. Ani jeden z nás tedy nemluvil pravdu. Správně bychom měli prohlásit „Z mého pohledu jeví se ta karta býti

žlutou.“ Jenže v podmínkách běžného života takto neuvažujeme, za pravdu považujeme jen to, co na vlastní oči vidíme. Stojí však za takové pravdy pokládat život?

V Japonsku existují Buddhistické meditační zahrady. Vypadají jako hezky upravené pískoviště, v kterém je zasazeno devět kamenů. Když se člověk podívá na tu pískovou zahrádku ve stoje, vidí jasně devět kamenů. Jakmile ale usedne do meditační posice kdekoliv kolem toho pískového obdélníku vidí kamenů pouze osm, jsou totiž tak rozestavěny, že jeden kámen je vždy skryt jinými kameny. Meditující tedy ví, že kamenů je tam devět, ale vidí jich pouze osm. Říká se tomu meditace o devátém kameni. Takovýto druh meditace měl by být vyučován ve školách po celém světě, abychom si již od mládí uvědomovali složitost pravdy a nehrnuli se hned ve svatém nadšení do boje za tu naši pravdu.

Za pozornost stojí, že ani filosofové nemohou se shodnout na tom co pravda jest a vytvářejí všelijaké teorie. Zmíním se zde jen o několika, abychom neztráceli zbytečně moc času. Zájemce o tyto otázky si může vyhledat informace v učených knihách.

Korespondenční teorie pravdy sahá až k Aristotelovi, který prohlásil „Pravdivé jest říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Takhle promluvil věhlasný filosof, ale na takovouhle moudrost by přišel i můj pes.

Koherenční teorie pravdy nám vnuká ideu, že pravda jest řada výroků, které nejlépe vysvětlují nebo popisují svět. O takovéhle moudrosti dumali mezi jinými filosofové Spinoza, Leibnitz a Hegel. Snad by bylo lepší kdyby se věnovali něčemu užitečnějšímu anebo nedělali nic.

Konsensuální teorie pravdy zase považuje za pravdu to, na čem se shodne většina lidí, případně většina vyhraněné skupiny lidí. Tak tohle dobře známe – Ústřední výbor strany se jednohlasně usnesl na tom, že......... Nu a byla tu jasná pravda, o které nebylo třeba, ba ani dovoleno, diskutovat. V demokracii platí ten princip, kdy o výsledku voleb rozhodne většina hlasů, s pravdou to však nemá co společného. Často již po několika měsících voliči vidí, že zase naletěli slibům a udělali pěknou blbost.

Těch teorií je mnohem více, ale já se domnívám, že ty uvedené nám pro dnešek stačí.

Za zmínku ještě stojí tzv. paradoxy pravdy. Asi nejznámějším už od starověku je toto tvrzení Kréťana Epimenida: „Všichni Kréťané jsou lháři.“ V tom případě nemluvil ani pravdu ani lež, však si nad tím zadumejte.

Jak tedy patrno s pravdou jsou jen svízele. Problém je složitější v tom, že neexistují pravda a lež jako dva zřetelné protipóly. Vedle pravdy máme ještě polopravdy a nepravdy.

Nepravdy jsou tvrzení, která vznikají na základě přesvědčení či nesprávných informací, a nikoliv z motivací běžných u lží. Velmi často se objevují ve vědě. Tak třeba již více jak sto let bylo bráno za pravdu Einsteinovo tvrzení, že nic se ve vesmíru nemůže pohybovat rychleji než světlo. Nedávno se však objevila zpráva, že vědci z Evropské organisace pro jaderný výzkum (CERN) ve Švýcarsku objevili částice menší než atom, které se pohybují rychleji než světlo. Jistě tu nejde o lež, ovšem jedno z těch tvrzení jest nepravdou. Kolik už vědeckých tvrzení padlo následkem nových zkoumání! Takže ani za vědecké „pravdy“ bych ruku do ohně nedal. Ve většině případů nejedná se o záměrnou lež, jde jen o omyl anebo nepřesné informace. Ovšem když sleduji vývoj náhledu na tzv. teorii globálního oteplování, nacházím dosti případů, kde vědci za peníze lžou jak když tiskne. A to platí i v jiných oborech.

Dále jsou tu ještě polopravdy a ty jsou velmi nebezpečené, neboť nás snadno manipulují svou věrohodností. Používají se dnes hojně především v oblasti komerční. Veškeré přednosti nějakého výrobku jsou sice uvedeny po pravdě, pravda však není povězena celá a tak jsou zatajeny negativní vlastnosti produktu. Na ty přijdeme až když si nabízený tovar zakoupíme, tedy když už je pozdě. Polopravdy se používají všude kolem nás. Reklamní letáček pravdivě uvede, že tento lék nám umírní bolesti hlavy, neřekne nám ale, že také bude mít neblahý vliv na stav našich ledvin. S touto informační manipulací setkávám se nyní čím dál tím častěji.

Poslední dobou se také množí formulace, které nelze považovat za lživé, ale aniž by jejich případná pravdivost dávala nějaký smysl, tedy tvrzení nesmyslná. Ta se na nás rovněž valí z reklamy a sdělovacích prostředků. Nejkřiklavější příklady nám nabízí firma Coca Cola. Co znamená slogan „Coke. It is the real think.“ (Koka. To je to pravé.) Nad takovou banalitou by se jeden s chutí zasmál, ovšem podobné triviality pomohly k tomu, že se Coca Cola stala komerčně nejúspěšnějším produktem v historii. Rozhodně to nemohlo být kvalitou tohoto spíše nechutného nápoje, který je navíc zdraví škodlivý a měl by být ze zdravotních důvodů zakázan. Metody otupování lidského myšlení používají se nyní i v politickém světě, narušujíc tak samu podstatu demokracie. Jeden příklad za všechny – v předvolební kampani použil Obamův tým slogan „Yes, we can.“ Kandidát Obama na podiu vykřikl „Yes, we can!“ (Ano, my můžeme!) a davy šílely a řvaly v transu „Yes, we can!“ Scházelo tu ovšem to podstatné, totiž CO můžeme? To už si zřejmě mohl doplnit každý podle své nálady. Tak třeba nějakého piškuntálka napadlo „Můžeme si políbit...“ Nechám na laskavém čtenáři ať si doplní slovo dle svého naturelu.

Inu, žijeme ve světě virtuální reality, tedy skutečnost jest taková jaká se nám zdá. Podle toho vypadá i pravda.

Snad se ani netřeba rosepisovat o hlásné troubě sovětského režimu, deníku Pravda, který chrlil především lži. A podobně je tomu i se sesterskou tiskovinou Komsomolskaja pravda. Jak tedy shledáváme – není pravda jako pravda.

Před několika lety vedl jsem diskuzi o pravdě s jednou českou političkou, které jsem si velice vážil. Přesvědčovala mne o nutnosti žití v pravdě. „Hloupost,“ oponoval jsem, „ to jest jen póza intelektuálů, hovících si v pohodlí své věže ze slonoviny.“ Abych svůj náhled objasnil uvedl jsem takovýto příklad. Za války se z transportů židů do koncentráku podaří jednomu člověku utéct. Proběhne kolem a za chvíli se objeví ozbrojené stráže, které pátrají kam jim uprchlík zmizel. Zeptají se v ulici stojícího svědka. Bude-li to člověk, který vede život v pravdě, tak zajisté pravdivě odpoví: „Zahnul tady do leva a sedí schován támhle v keřích.“ Kdybych tam byl já tak bez zaváhání zalžu – běžel v pravo, tam mezi ty nízké domky, a rychle se ze scény z dobrých důvodů vytratím.

Takže se závěrem přiznám, že netoužím soužíti s lidmi, kteří „žijí v pravdě.“ Jednou bych tím pronásledovaným mohl být právě já.

Mně by úplně stačilo, kdyby lidé kolem mne byli laskaví, šlechetní, nepodváděli a zbytečně nehrdlouhali.

Jaroslav Kovaříček, Laurieton

Autor: Jaroslav Kovaříček | karma: 8.57 | přečteno: 485 ×
Poslední články autora