Rozjímání o demokracii

Připadá mi, že demokracie je jedno z těch slov o kterých se hodně mluví ale málo přemýšlí. Jak odpovíte, když se vás někdo zeptá: Co je demokracie? To se mi přihodilo, když jsem pracoval na Východním Timoru.

 Bylo to krátce po té co tato zemička v řetězci indonézských ostrovů dosáhla samostatnosti. Po čtyřstech letech portugalské koloniální správy, ta tu po sobě zanechala pouze katolicismus, vyhlásila tato zemička v roce 1975 samostatnost, která však měla jen krátké trvání. Ještě téhož roku, údajně „na pozvání“, okupovala zemi indonézská armáda a připojila Timor Leste k Indonézii. Teprve v roce 2002 získal  Východní Timor nezávislost za pomoci OSN a některých vlivných mocností, které tu nastolily nový pořádek. Státním jazykem se stala portugalština, kterou zná jen asi 5% obyvatel, jako měna byl zvolen americký dolar (můžeme se toliko dohadovat proč) a na společnost byla uvalena demokracie.

Když jsem tam v roce 2003 přišel jako dobrovolník pomáhat se zařizováním rozhlasového vysílání, euforie z nabyté nezávislosti už opadla a byla nahrazena pochybami a bezradností. Proto se mne především mladí lidé ptali co je demokracie a v jejich otázce jsem vycítil dychtivost i nadějné očekávání. Co jsem jim měl odpovědět? Na nějaké teoretické výklady rozhodně nečekali. Převládala spíše doměnka i naděje, že demokracie jim automaticky zaručí prosperitu. Přemýšlel jsem jak jim vysvětlit podstatu demokratického systému aniž bych je příliš polekal nebo zklamal. Řekl jsem tedy: „Demokracie to jsou především slušná a spravedlivá pravidla, nic víc ale také nic míň.“  A jelikož timorští mladí chlapci milují fotbal, použil jsem tento sport jako metaforu, ač o sportu toho moc nevím. Pravidla fotbalu vám zaručují, že vy i soupeř budete mít stejné podmínky. Tak třeba Amerika je vlivná a bohatá země, ta by si mohla dovolit třeba tři brankáře v bráně, budete-li ale hrát s Američany fotbal budou mít jen jednoho, jako vy. V tom je ta krása demokracie, spravedlnost. Zápas vyhraje ne ten, kdo je bohatší nebo mocnější, nýbrž ten kdo lépe hraje. A tady přichází jistá potíž s demokracií, kvalita hry závisí na kvalitě hráčů. Když nebudete houževnatě trénovat, tak od hry toho moc neočekávejte. Bídný výsledek nesvalujte potom na pravidla nebo na sudího, ale pouze na svoji nedbalost, případně lenost. Moje odpověď je sice moc nepotěšila, ale přece jen vedla k zamyšlení. Pochopili, že demokracie je cenný dar, o který však nutno pečovat, udržovat a rozvíjet. Že demokracie, má-li přinést kýžené výsledky, vyžaduje odpovědnost a dřinu. Že to není ideologie, která by nabízela lákavé sliby. To jsem hlavně zdůrazňoval těm mladíkům, kteří nosili trička s portrétem Che Guevary.

Jak si všichni pamatujeme ze školních let, slovo demokracie je řeckého původu. Vzniklo ze slov demos (lid) a kratein (vládnout), přeloženo tedy „vláda lidu“, což jest v češtině možno chápat dvěma způsoby. Představa, že by si lid sám mohl vládnout je sice  vznešená, ale prakticky neproveditelná. Vládnout mohou jen vyvolení anebo zvolení. Se slovem demokracie jsou všelijaké patálie. Směšné bylo, když jacísi soudruzi dostali nápad nazývat svoje diktatury lidovou demokracií, tedy přeloženo asi takto „lidová vláda lidu“, jakoby demokracie mohla být i jiná než s lidmi. Soudruzi měli potíže s jazykovou přesností větší než je běžné. Demokracii, která se jim nelíbila, nazývali demokracií buržoázní, jakoby buržuové nebyli lidi. Pěkné to slovní zmatení, vskutku. U některých soudruhů byl to asi nedostatk vzdělání a u jiných chytrý tah, jak plést lidi, ba i lid. A tak máme demokracie s všelijakými přívlastky, račte si prosím vybrat jak vám libo. Probíral jsem se slovníky a vyskakovaly na mne demokracie všeliké, kupříkladu socialistická demokracie, liberální demokracie, křesťanská demokracie, konsociační demokracie atd.

Opustil jsem lidově-demokratické zřízení, abych šel nikoliv za kapitalismem, ale za skutečnou demokracií. Považoval jsem se za stoupence demokracie. Nyní chápu, že je to všechno složitější, že člověk snadno může spadnout do ošidných slov hry. Jak už naznačeno, demokracie může mít různé formy i odstíny, tedy rozdílnost pravidel. Jaké jsou však hodnoty, které musí takový systém veřejné správy mít, aby mohl být po pravdě zván demokracií?

Jsou to především volby, svobodné a mocenským aparátem nemanipulované. Aby mohla demokracie žít vyžaduje další podmínky sine qua non, tedy svobodu slova, svobodu shromažďování, občanská práva včetně respektu k jednotlivci atd. Ryzí, tedy teoretická demokracie nikde neexistuje. Pokud vím, tak nejblíže k přímé demokracii má Švýcarsko, kde občané prostřednictvím plebiscitů mohou rozhodovat o důležitých věcech veřejných. Ve svobodných zemích je běžná forma takzvané zastupitelské demokracie, kde si občané volí do parlamentu, případně sněmovny, své zástupce. Jak však můžeme pozorovat, občané zpravidla nevolí kandidáty podle jejich osobních kvalit, nýbrž podle stranické příslušnosti. Vládu potom sestavuje strana či koalice, která získala nejvíce hlasů. Tato forma vládnutí by se proto správně měla jmenovat partajkracie.

Demokracie je obestřena mnoha mýty, o který se na veřejnosti často nemluví. Tak například ten princip vítězné většiny je poněkud pochybený. To, že pro cosi hlasuje většina voličů, ještě nezaručuje žádoucí kvality. Jak můžeme stále častěji pozorovat, kandidáti se snaží obalamutit voliče libými avšak nereálnými sliby, a mnohdy v tom uspějí. K tomu lze toliko dodat, že tedy lidu se dostane co si skrzevá svou většinu zaslouží. Aby demokracie byla společensky úspěšná potřebuje voliče s kvalitní občanskou kulturou. A to jest snad jakási slabina systému. V tomto směru kritizoval demokracii už velký filozof Platón ve své Ústavě, kde připouští, že výsledkem voleb může být vláda nevzdělané lůzy. To nám něco trochu připomíná!!!

Není vůbec pravdou, že o zvolení té které strany rozhoduje většina, právě naopak, výsledky voleb rozhodne menšina. Nevím je-li to kde jinde jinak, ale v Austrálii je většina voličů  rozdělena do dvou hlavních skupin, ti co volí koalici (Liberální strana a Národní strana) a ti, co volí Stranu práce (tedy Labor). Tito skalní voliči jsou tak naprogramováni již od mládí, děda i otec volili tuhle stranu, tak budu i já, bez ohledu na to je-li kandidát člověk schopný či jen tlučhuba. Takže o tom, kam půjde většina hlasů rozhodne jen ta menšina takzvaných „houpavých voličů“. Což jest dobře, poněvadž právě tito voliči jsou ti přemýšlivější a tak volby často dopadnou dobře, tedy podrží koště, které ještě dobře mete anebo vyberou koště nové.

Většinu svého života jsem prožil v demokratické Austrálii a tomu jsem rád. Různé modely demokracie mají své přednosti, ale i slabiny, což jest pochopitelné. Jak již řečeno, demokracie jest soubor pravidel a některé mohou se jevit jako sporné. Kupříkladu v Austrálii jest účast ve volbách povinná, tedy je povinností občana k volbám se dostavit, volit potom nemusí, může vhodit nevyplněný lístek. Vedou se tu občas diskuze o tom, zdali jest tato povinnost demokratická? Je velmi snadné argumentovat oběma směry, jednoznačné řešení nenajdeme. Já vidím řadu jiných problémů, které oslabují demokracii.

Tak třeba právě ten stranický systém je vážným problémem. Dnes na provozování kdejaké činnosti potřebuje člověk glejt. Řídit auto bez řidičského průkazu jest nezákonné, řídit ale celý stát bez jakékoliv odborné kvalifikace je v demokracii možné. Kdokoliv si může založit jakoukoliv stranu a kandidovat. Jsem přesvědčen, že politické strany by měli mít vyjasněnou svoji povahu. Domnívám se, že strany, které nepodporují demokratický systém nebo proti němu i otevřeně brojí, nemají mravní ani politické oprávnění se demokratického procesu účastnit. Proč kupříkladu strany komunistické, svým charakterem protidemokratické, jsou připuštěni k účasti. Těm voličům, kteří po komunistické diktatuře touží, mohu doporučit emigraci do Číny, Albánie nebo na Kubu, tam si ten svůj ideál mohou plnými doušky vychutnat. Ale ani strany rádoby recesistické, jako Strana pijáků piva nebo Micky mouse strana, by do hry připuštěny být neměly. Proč? Občas se stane, že výsledek voleb je mezi hlavními partajemi nerozhodný, potom záleží s kým se komu podaří slepit koalici. Takový případ máme právě v Austrálii, kde o tom, která strana sestaví vládu rozhodli prakticky dva nezávislí poslanci. Nu a když se taková sitace vyskytne, tak může mít poslanec nějaké té poťouchlé strany nesmírně důležitou posici vlivu. Kdyby to byl třeba poslanec Strany sexu, mohl by nám z té demokracie učiniti pěkný bordel. Ač tam nedocházím, proti nevěstincům nic nemám, pokud ovšem nefungují v politice. Považoval bych za žádoucí aby politické strany byly tvořeny a provozovány podle pravidel systému. Vadí mi také, že stranám je dovoleno přijímat finanční i jiné příspěvky. Těžko mne kdo přesvědčí, že nějaký ten milionek, darovaný politické straně, je projevem dárcova altruismu. Přál bych si systém, kde volební komise sestaví po konzultaci s publikem soubor základních otázek, týkajících se řízení státu, sociální i zahraniční politiky a ekonomie. Každý kandidát, případně jeho strana, by tyto měli zodpovědět, aby mohl volič porovnat a potom se rozhodnout komu dá svůj hlas. Politická reklama by též neměla být dovolena, jednak je svou podstatou oblbováním veřejnosti a také nahrává těm, kdo si ji mohou zaplatit. Informace o kandidátech a jejich náhledy by měly být zprostředkovány třeba veřejno právními sdělovacími prostředky ( to by měla být jejich demokratická povinnost), nebo je otisknout v brožurkách placených z našich daní. Beztak jsou ty nákladné předvolební cirkusy placeny z veřejných peněz, porůznu z našich kapes vytažených. Uvítal bych jakékoliv změny, které by nám daly lepší možnosti volit si ty nejvhodnější poslance. Jenže o tomto si mohu pouze snít. Pravidla určují politici a ti nikdy neodhlasují něco, co by bylo proti jejich zájmu. U moci jsou totiž zpravidla ti, kterým daný systém vyhovuje.

Významným moderním teoretikem i praktikem demokracie byl T.G. Masaryk. Z jeho myšlenek se stále dá, a mělo by se, čerpat. Jeho koncept je vznešený i praktický, důraz je kladen na mravnost a lásku k bližnímu. Krátce po založení Československé republiky Masaryk prohlásil: „Tož demokracii už by jsme měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ Mimo jiné Masaryk napsal: Demokracie, toť diskuse. Já bych to rád doplnil jiným heslem, které možná nebude českému uchu znít líbezně, totiž: Demokracie, toť schůze. Tohle jsem pochopil v Austrálii, jejíž demokokratické zřízení je svázáno s anglickými tradicemi. Pokud se tu lidem něco na veřejné správě nelíbí, tak nenadávají po hospodách, ale jdou do akce. Pro ilustraci uvedu jeden nedávný případ. Blízko našeho městečka se státní vláda rozhodla postavit doplňkovou elektrárnu na naftu. Žijeme v čisté přírodě, obklopeni národními parky a vzácně čistým vzduchem. Taková elektrárna by nám šla pod nos. Jakmile byl záměr zveřejněn, občanská aktivita se rozjela naplno. Na každém rohu v městečku i v okolních vesničkách podepisovali občané petice proti té stavbě. Byla svolána veřejná schůze, kde jsme nejen zvolili výbor, který nás reprezentoval, ale také šáhli do kapsy a složili pěknou finanční sbírku na boj s dotyčnými politiky. Naše poselství k nim bylo stručné: Na to jsme si vás nezvolili, abyste bez konsultace s námi nám tu stavěli škodlivou elektrárnu. Další schůze následovaly, vypravili jsme i deputaci do Sydney, aby rázně promluvila do duše odpovědnému ministrovi. Občané vyhráli, politici kapitulovali, elektrárna se nestaví, nebylo ji totiž ani zapotřebí. Jejich pýchu jsme dodatečně odměnili při nedávných volbách, takovou porážku Labouristická strana ve své historii nezažila.

Do politiky se hrnou lidé zvláštních vlastností, ne každý má předpoklady stát se politikem. Kandidát musí mít silný hlas, aby kdekoho překřičel. Také kůži hroší, případně teflonovou, aby vše co se na něho či na ni hodí bylo snadné spláchnout. Život politiků není snadný, to beru v úvahu. Jakmile jim ale začne narůstat hřebínek je zapotřebí je opět uskromnit, na to mají občané právo, musí to ale umět. A veřejná schůze je jedním z nástrojů, které k tomu slouží. S jednotlivcem nebude politik ztrácet čas, skupinu odhodlaných lidí si však nedovolí ignorovat, to by se mohlo promítnout ve volebním výsledku.

Úspěšná demokracie vždy roste z kořenů, zvolení přestavitelé jsou jen ozdobou na dortu. Jejich trvanlivost není ničím zaručená, proto musí naslouchat hlasům svých voličů. Jakmile jsou u vlády politici příliš dlouho mají tendenci zpychnout, ba stát se i arogantními. Proto je důležité konat volby pravidelně. Před volbami se dá s každým politikem mluvit, po volbách už nemá čas. Je to tedy systém pravidelných voleb co pomáhá udržovat jakous politickou balanci. Dlužno ještě dodat, že Australané se sdružují do mnoha spolků a společků, které jsou vedeny demokratickými praktikami a kde už se mladí lidé učí jak demokraticky pracovat. Má-li tedy demokratický systém přinést žádoucí plody musí být postaven na žádoucích předpokladech, tedy ve společnosti s vhodnými podmínkami a dobrou občanskou kulturou. Nutno připomenout, že demokracie není nejvhodnější systém státní správy pro kdejakou zemi a nerozvážný export demokracie může být pošetilý až škodlivý. Zbytečno je importovat demokratické chování mezi hlupáky či oportunisty. Po světě je dosti států, které byly vytvořeny na základě arbitráže, bez ohledu na kmenové, národnostní či náboženské složení. V takových zemích nenajde pro sebe demokracie zpravidla živnou půdu.

Bráno teoreticky jeví se demokracie tím nejlepším modelem státní správy, bohužel v praxi je to jiné. Řádový občan nevolí totiž jen na základě rozumného zvažování a hodnocení, je ovlivňovám též emocemi, tradicemi, předsudky, neznalostí a ignoranstvím, ba dnes i technicky vyspělou propagandou. Podle toho potom výsledek vypadá a nelze očekávat nic jiného. Winston Churchill ve svém známém výroku řekl o demokracii, že jest to ta nejhorší forma vlády s výjimkou všech ostatních, které kdy byly vyzkoušeny.

S tím bych si dovolil mírně nesouhlasiti, domnívám se totiž, že nejlepší formou zemského spravování jest osvícená monarchie. Za vlády třeba Karla IV. vzkvétaly země české více než za dob všech presidentů. Jenže kde vzíti v dnešním světě osvícených monarchů?

My, kteří máme to štěstí, že v demokratických zemích žijeme, měli bychom si vážit osobních svobod, které nám tento systém poskytuje. A také to, že demokracie nám dává příležitost se veřejného dění účastnit a přispívat tak k zlepšování společenských kvalit. Proto je nezbytné mít na paměti, že demokracie nejsou jen práva a výhody, ale rovněž zodpovědnost a osobní účast.

Laurieton, květen 2011