Rozjímání o konci světa.

Konec světa, stejně jako mnohé jiné podobně dramatické momenty, fascinuje mnoho lidí už od pradávna; zatím se ale žádná z předpovědí nevyplnila. A bylo jich hodně.

 Už v roce 66 n.l. vůdce židovské sekty esenských Simeon bar Giora předpověděl blížící se konec světa a příchod království božího. Trochu se spletl, konec světa nepřišel avšak nastal konec sekty esenských, v roce 68 byla rozehnána římskými vojáky. Zajímavé je, že konec světa většinou předpovídali křesťané, zpravidla v souvislosti s vírou v Kristův návrat na zem a nástup Království božího. Svatý Martin, biskup z Tours, prohlásil, že svět skončí před rokem 400 n.l. Jak víme, nestalo se tak, skončil však biskupův život v roce 397. Mnozí křesťanští činitelé, včetně papeže Silvestra druhého, očekávali konec světa 1. ledna roku 1000. Papež Inocenc třetí předpověděl, že konec světa nastane 666 let po nástupu Islámu. Pro jistotu vyhlásil roku 1198 čtvrtou křížovou výpravu proti mohamedánům. Islám se mu nezdařilo porazit, ani očekávaný konec světa nenastal. Ač se žádná z těch předpovědí nevyplnila, nedali si jiní pokoj a vesele předvídali konec světa dále. Mezi nimi byl i Kryštof Kolumbus, který tak učinil ve své Knize proroctví (El Libro de las Profecias,) a určil konec v roce 1656. Zvláštní je také případ anglické náboženské vizionářky jménem Joanne Southcott, která měla zjevení a slyšela hlasy. Ve věku 64 let prohlásila tato stará panna, že je těhotná s Bohem a porodí nového spasitele někdy kolem Vánoc 1814. Těhotná sice nebyla, ale sama zemřela ve zmíněném čase. Takže se někteří se svým předpovídáním strefili, ovšem do špatného terče.

Předpověď (a případný strach) konce světa působí účinně na leckterou lidskou mysl, proto byla úspěšně používaná mnoha zakladateli nových církví. Připomeňme si zde jen několik nejznámějších: Zakladatel Církve metodistické John Wesley předpověděl konec světa na rok 1836, Američan Herbert W. Armstrong, zakladatel Celosvětové boží církve, určil koncem světa rok 1936. Další Američan Jim Jones očekával zánik světa v roce 1967. To se sice nestalo, ale v listopadu 1978 navedl členy své sekty Chrám lidu k hromadné sebevraždě. Velkou oblibou vyhlašování konce světa trpí Svědkové Jehovovi, když jim to datum nevyje, vesele se otřepou a stanoví termín nový. Jak se dalo očekávat, předpovědí na konec světa v roce 2000 vyrojilo se přemnoho. Katastrofický scénář (zemětřesení, záplavy, vichřice, výbuchy sopek, zatmění oblohy  atd) na rok 2000 hlásal americký dobrodruh, podnikatel a podvodník Gordon Scallion, který byl s touto činností nesmírně úspěšný. Své bludy hlásal na většině amerických televizních stanic, také natočil zvukové kazety, které šly rychle na odbyt. Stal se tak snadno milionářem, neb lid má rád špatné zprávy. Zajímavé je, že ač se jeho předpovědi v ničem nevyplnily, Scallion přehodil výhybku a vesele funguje dál, dnes je futurologem a mentálně přijímá zprávy z kosmu. Rokem 2000 nic neskončilo, na řadě byl konec majského kalendáře roku 2012. Podle této verze měl svět skončit nárazem velkého meteoru v den 21. prosince. Mnozí lidé se radovali neboť to byl dobrý důvod neutrácet peníze za vánoční dárky. Svět neskončil a mnohá děťátka tak u vánočního stromečku ostrouhala mrkvičku. Záhada, proč majský kalendář končil tímto dnem, nebyla vědecky vyřešena, je možné, že autor vytesal znaky na celý kámen a neměl náladu pouštět se do dalšího. A tak zůstal o toho prosince 2012. Pokud pociťujete zklamání, že žádná z těch předpovědí nevyšla, nezoufejte; do budoucna už je jich ohlášeno nepřeberně.

Vzpomínám na různé kresby staříků nesoucích  ceduli s nápisem Konec světa se blíží. Karikaturisté si z nich dělali legraci. Jenže staříci měli pravdu, konec světa se vskutku blíží, nikdo ovšem neví jak je daleko. O tom, že svět jednou skončí není pochyb, pouze nevíme kdy a jak. Co však považujeme za svět? Je více výkladů toho slova. V širším slova smyslu jedná se o celý vesmír. Vědci nám tvrdí, tedy pokud se jim dá věřit, že vesmír vznikl velkým třeskem a od té doby se rozpíná. Jednoho dne se proces obrátí a dojde k implozi, kdy se veškerá kosmická hmota smrskne do nekonečně hustého bodu nic, zvaného singularita. A potom to nejspíše začne znovu, tedy dá-li Bůh či Alláh, velký třesk a tak dále. Vesmír tedy skončí a podle vědeckých odhadů stane se tak za asi 33 miliard let, já k tomu ještě pro jistotu přidávám 256 roků, šest hodin a 15 minut. Za toto datum ruku do ohně však nedám neb vědci i já se občas mýlíme. Ono to může nastat o nějakou tu minutu dříve či později. Toto ovšem jest dosti dlouhá doba na to, aby mne to znepokojovalo, to už tady asi ani nebudu! Takže se zánikem vesmíru nemusí se nikdo z nás příliš trápit.

Nechme tedy vesmír vesmírem, on si beztak půjde po svém, všimněme si raději našeho malého světa, tedy této roztomilé planety zvané země. Její osud mne občas znepokojuje; jak se bude jevit ve vlnách nebetyčného času? Když jsem ještě žil v Adelaidě na kopci nad městem, přišel k nám na návštěvu takový dobrý český hoch. Seděli jsme na verandě, pozorovali západ slunce do moře a popíjeli dobré jihoaustralské červené víno. A jak už se k takovým situacím hodí, vedli jsme i moudré filosofické řeči. "Všechno se mění," řekl jsem, " a to čím dál tím rychleji. Jak jen se svět změnil od té poslední velké války!!! Dovedeš si představit jak bude tento svět vypadat za 500 –a pozor nemyslím jen let, myslím 500 milionů let." Ten milý člověk se usmál, zvedl sklenici, vydatně upil skvělého vína a potom pravil: "Ono se za těch 500 milionů let až tak moc nezmění. V životě šutrů to není nějak vysoký věk. Takže tato zeměkoule tady bez problémů bude, jen ta zelená plíseň s povrchu asi zmizí." Ten dobrý hoch byl totiž svou profesí geologem. Velmi mne tou informací uklidnil.

Ovšem ani země tu věčně nebude, i ona to má spočítané. Vědci z University Sussex předložili výpočet, kde předvídají, že asi tak za 7.6 miliard let pohltí rozpínající se slunce zemi a tak přivodí její zánik, pokud ovšem nenastanou nějaké nečekané okolnosti. Emeritní profesor astronomie Dr. Robert Smith však řekl, že země by podle výpočtů jeho týmu mohla uniknout definitivnímu zničení, její povrch bude však poničený a spálený na popel. Život na zemi zanikne mnohem dříve. Rozpínající se slunce rozpálí povrch země a spálí vše živé, voda z oceánů se vypaří. Vědci vypočítali, že se tak stane nejpozději za 1 miliardu let. To uteče jako voda, máme se na co těšit. Zánikem naší planety si hlavu tedy lámat nemusíme, tou dobou už beztak bude neobyvatelná. Za konec světa proto považujme zánik života, potažmo zánik lidstva. I zde najdeme řadu přepěkných scénářů. Velmi často objevuje se hrozba většího meteoru narážejícího na zeměkouli. Kdesi jsem četl, že tyto scénáře používají s oblibou vědci, když potřebují peníze na "výzkum".  Že nás nějaký meteor nevhodně navštíví možné je, nevím však jak je to pravděpodobné. Poněvadž o udělování vědeckých podpor nerozhoduji, tak to ani vědět nepotřebuji.  Těch zkázynosných scénářů je hojně. Odborníci z NASA objevili roku 2004 asteroid Apophis, který se k nám nezadržitelně řítí. Příště proletí kolem nás 13. dubna roku 2029 a vědci spočítali, že pravděpodobnost srážky se zemí je 2.7%. Hlavně, že to není třeba 2.9% nebo i více. Můžeme klidně spát? Kdepak, vůbec ne! Apophis dostane další příležitost v dubnu 2036. Vědci už mají v zásobě další záludné meteory, takže o obavy nebude nouze.

Kdo zná trochu historii ví, že existovaly civilisace, které dosáhly velkého rozkvětu, potom ale náhle upadly. (Egypt, Čína, Řecko, Řím.) To ale byl konec  jen jejich světa, někde jinde už zase vyrůstala civilisace nová. Jenže dnešní svět jest prostřednictvím komunikačních technologií natolik propojen, že globalisovaný bude i zánik. Mohla by to přežít jen hrstka tradičních domorodců v Austrálii. Ti nikdy žádnou sofistikovanou technologii nevyvinuli (možná věděli proč,) a tak nejsou na ní zavislí. Zánik lidstva v brzké době není sice nevyhnutelný, ale je možný. Dnes jsme vydatně strašení hrozbou klimatických změn. Zase ti vědci! V tomto případě ne všichni se shodují, to jen někteří politici a naivní, ba přímo přitroublí, "levicoví zachránci světa." Téma oteplování planety je příliš kontraverzní, a dnes je to záležitost více politická než vědecká. Britský časopis Astronomy now (Současná astronomie) uveřejnil článek, předvídající malou dobu ledovou, která by mohla započít kolem roku 2030 díky snížené sluneční aktivitě. Za zmínku stojí, že ruská badatelka z moskevské Lomonosovy university Dr. Helena Popová prohlásila: "Nemáme přesvědčivé důkazy, že globální oteplování je způsobeno výhradně lidskou činností. Studiem deteria na Antarktidě jsme zjistili, že za posledních 400 tisíc let existovalo pět oteplení a čtyři doby ledové. To ovšem s lidskou činností nemělo nic společného." Nu vida, můžete si zvolit jakýkoliv koncept, v kterém naleznete zalíbení a potom nebude těžké najít vhodnou vědeckou podporu. V tomto snažení vynikají dnes hlavně zelení, ale i jiní blbí.

Pohlédněme nyní na možné příčiny ohrožení života trochu realističtěji, tedy bez vědců, zato zdravým selským rozumem. Zajisté, lidská činnost ovlivňuje nejen klíma, ale i veškeré životní prostředí. Velkým problémem je nárůst populace, který klade stále vyšší nároky na přírodní zdroje. Začíná nedostatek vody, plochy zemědělské půdy se zmenšují a kvalita se zhoršuje. K tomu přistupuje i bezohledné kácení lesů a hlavně deštivých pralesů. Pochybuji, že vyřešení těchto závažných problémů jest v lidských silách. Jiným běžně opomíjeným problémem jest moderní chemie, která se rozjela divokým tempem po druhé světové válce. Výroba nových chemikálií vzrůstá a není snadné zjistit přesná čísla. Ať použijeme statistiky OSN, americké Agentury pro ochranu prostředí či jiné informační zdroje, údaje se liší. V každém případě jsou ale děsivé. Americká společnost pro chemii (American chemical society) má ve svém rejstříku zaregistrováno více jak 50 milionů rozdílných chemických látek. Japonský chemik  Dr Hideaki Chihara informuje, že každé tři vteřiny vzniká na světě nová chemikálie. Mnohé z nich jsou toxické a ne všechny jsou spolehlivě testovány. Známý je případ chemikálie DDT, která byla nadšeně ohlašována jako zázrak v boji proti přírodním škůdcům. Švýcarský vědec Paul Hermann Mueller, který na tohle v roce 1939 přišel, dostal za ten objev v roce 1948 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Od roku 1940 více jak 1.8 milionů tun tohoto inseticidu bylo vyrobeno a zavedeno do přírody. Netrvalo dlouho a škodlivé účinky této toxické látky byly rozpoznány, stejně se ještě dosti let v používání pokračovalo. Toto je známý případ, dnes jich jsou desítky. V každodenním životě nás všude obklopují plasty, někdy zvané plastické hmoty. První byl bakelit, který v roce 1909 vyrobil belgický chemik Leo Hendrik Baekeland. Velký rozmach užívání plastů nastal za posledních 50 let a stále nabývá na intenzitě. Ekologové sice již dávno zjistili škodlivost těchto umělých hmot, jejich užívání však vydatně pokračuje. Jedním z mnoha jejich velkých problémů je dlouhá doba rozkladu. Zatímco organické materiály se rozkládají v řádu týdnů či měsíců, u plastických hmot jde o doby nesrovnatelně delší, plastová láhev se rozloží tak za sto i více let, polystyren za desetitisíce let, pokud vůbec kdy. Každým rokem vniká do oceánů 8 milionů tun plastových hmot. Jak dlouho může toto hromadění pokračovat? Toto plastové znečištění způsobuje smrt mnoha milionů mořských živočichů, toxicita se ukládá a koncentruje v tělech ryb a ohrožuje nejen jejich zdraví, ale také poživatelů rybího masa.

Chemií zamořujeme přírodu, ničíme lidské zdraví a říkáme tomu pokrok. Takže opět věda a vědci! U chemie to však nekončí. Moderní technologie, která se vyvíjí tak rychle jakoby z řetězu utržená byla, hromadí nové a nové problémy, na které nikdo nezná spolehlivou odpověď. Znečišťování vzduchu, vody a prostředí vůbec je běžnou součástí soudobého života. Například radiové vlny, dnes tak samozřejmé, jsou doplňovány mnoha dalšími vibračními energiemi – radary, mobilní telefony, komunikační systémy atd, aniž bychom měli jistotu, že tato záření nezpůsobí dlouhodobou účinností újmu na zdraví. Prostě v tom překotném shonu za modernitou a rychle nabytými zisky není čas na testování, ověřování následků. Prostřednictvím vědy pácháme tak jednu z variant všeobecné sebevraždy. Před časem bylo v módě mluvit o hrozbě atomové války. Po jaderném útoku na Nagasaki v roce 1945 již nebylo atomových bomb ve válečném nasazení použito, ovšem od té doby bylo uskutečněno přes dva tisíce pokusných výbuchů. Dnes vlastní atomové zbraně devět zemí, včetně Severní Koreje, a dohromady mají asi 16 000 jaderných hlavic. To by bohatě postačilo k zničení vyšších forem života na zemi. Po atomové válce nebylo by vítězů, a to je nejspíše důvod, proč se žádná země neodvážila atomových zbraní použít. To se ovšem může změnit až nukleární zbraně získá některý islámský stát, kupříkladu Írán. Pro muslimy, kteří si neváží ani vlastního pozemského života, nebude problémem vzít k tomu svému Alláhovi i zbytek lidstva. Utěšuje mne vědomí, že v tom případě na mne tam ráno panny čekat nebudou, nevím co bych s nimi před snídaní dělal.

Jak vidno, nabízí se dost způsobů jak konec světa může nastat. Já se nejvíce obávám rozpadu kulturního. Víme, že v minulosti byl konec civilizací spojen i s úpadkem kulturním, tedy dekadencí. Pokud má společnost vysokou kulturní úroveň a tudíž i mravní zásady, může se většině těch hrozeb ubránit. Jak tak  pozoruji moderní svět, je nesnadné o úpadku lidského myšlení a konaní nemít pochyb. Západní civilisace je už zřejmě unavena a počíná se rozkládat. To ji ohrožuje více než inváze zcepenělého islámu. Naši předkové se nájezdům mohamedánů bránili a ubránili, dnes je v Evropě mnoho hlupáků, kteří nájezdníky vítají. Jakmile ztratí společnost sebezáchovné instinkty, její zánik je nevyhnutelný. Zajistit si spolehlivou budoucnost je pro lidstvo možné, znamenalo by to ale podstatně změnit lidské myšlení a způsob života. Lze si něco takového představit?

Závěrem připomenu, že každý jeden z nás nosí svět ve své mysli. A tento svět jednoho dne skončí, nepochybně. Není to nic děsivého, je to přirozená vlastnost života. Každý, kdo se narodil, zemřel či zemře, takový jest světa běh. Mějme ale na paměti, že není žádný spěch!!!

Jaroslav Kovaříček, Laurieton    Psáno pro nPolygon