Rozjímání o sdělovacích prostředcích.

Tento námět je tak rozsáhlý, že bychom o něm mohli rozjímat do nekonečna. Nebude snad na škodu, když se zamyslíme alespoň nad několika zřeteli. Co vlastně sdělování jest a k čemu je dobré?

Sdělení jest svou podstatou přenos informací a lidé ho užívali ještě před vývojem řeči pomocí gestikulace a skřeků. Sdělovací prostředky od pradávna fungují i v přírodě. Když ráno slyším, jak ptáci nápadně pokřikují, vím, že se blíží goána. Tento velký ještěr není totiž v ptačím společenství oblíben pro své nepěkné zvyky vybírat hnízda a varovat před ním je proto žádoucí. Sdělovacím prostředkem v tomto případě jest tedy zobák. Teprve lidská společnost přivedla prostředky sdělování k velké složitosti. Jedná se o přenos informací mnohými způsoby a na různých úrovních. I pavlačové drby jsou druhem sdělovacího prostředku. Pokud je informace  zaměřena na velký okruh lidí označení jest „ hromadné sdělovací prostředky“, aneb jak moderní čeština-nečeština říká „masmédia.“

Sdělování neznamená ještě dorozumívání se. Někomu do ouška můžeme sdělit svou náklonnost anebo na plné plíce zařvat, že jest blb. Sdělování na dálku je rovněž starého data. Od pradávna používaly se v Africe i jinde mluvící bubny k posílání zpráv po celé džungli. Jiným způsobem komunikace byly kouřové signály. Moderní sdělovací prostředky se objevily mnohem později a jedním z prvních byly noviny. Ale ještě před nimi byly informace šířeny potulnými zpěváky, jejich baladami a případně i tištěnými pamflety. Tyto kramářské písně se objevily v 16. století a jejich tematika byla sice různorodá, často však líčily události tragické, hlavně ukrutné mordy, tedy něco na způsob dnešního bulváru. Inu na takové věci lid si potrpí. Ještě starším předchůdcem papírových novin byly do kamene tesané Acta Diurna (Události dne), které zřídil Julis Caesar v Římě roku 59 před naším letopočtem. O několik století později začal rukopisný pravidelník vycházet na čínském císařském dvoře. Teprve vynález knihtisku umožnil vydávání na papíře tištěných novin. První takové noviny vycházejí roku 1605 ve Štrasburku. Dnes je počet vydávaných deníků nespočetný, řekl bych, že jich je mnohonásobně více než by bylo žádoucí. Nejvyšším nákladem vycházejí deníky v Číně – 93 milionů, následuje Indie – 79 milionů a třetí je Japonsko s pouhými 70 miliony. To je nějakého papíru a jak velký kus lesa asi na to padne?

Noviny jsou sdělovacím prostředkem užitečným, i když se jejich kvalita různí. Informace nejsou vždy přesné, občas přímo matoucí ba i nepravdivé. Objektivní nejsou a ani být nemohou, jejich obsah a zaměření jsou určovány tím, kdo tiskovinu vlastní. Někdy jde o prosazování určitých politických ideí, jindy o výdělečný záměr, ve většině případů o obojí. Tendenčně pojaté noviny nejsou jen produktem totalitárních společností, i v zemích svobodných jsou vydávány noviny ideologicky směrované. Hromadné sdělovací prostředky jsou nejen nositelem informací, ale i nástrojem ovlivňování a následného ovládání mas. Máme svobodu podnikání, proto noviny může vydávat leckdo. Máme svobodu slova, proto je možno publikovat to, co majitel chce a hlavně potřebuje.

V dvacátém století vypukla explose nových forem médií. Po mnoha pokusech s bezdrátovým vysíláním bylo v roce 1922 zahájeno v Anglii pravidelné rozhlasové vysílání společností BBC. Hned následující rok začal ze stanu v Kbelích vysílat český rozhlas pod názvem Radiožurnál. Rozhlasové vysílání se brzy stalo populárním, nabízelo nejen slovo, ale i hudbu a bylo snadno dostupné širší veřejnosti. Rozhlas měl tehdy znatelný vliv na kulturní rozvoj společnosti, včetně kultivace mluvené řeči. Zasloužily se o to především veřejnoprávní organisace typu BBC, které nebyly ovlivňovány komerčními tlaky. O pár desetiletí se na scéně objevila televize, která rozhlas nezahubila ani nevytlačila do pozadí. Její popularita se rozmohla po druhé světové válce a zatím ještě přetrvává. Ač se zpočátku zdálo, že televize by mohla být též účinným kulturním a výchovným prostředkem, z mnoha důvodů se tak nestalo. Televizní vysílání a výroba programů jsou mnohem nákladnější a tudíž i více závislé na finančních zdrojích, snaží se tedy nalákat co nejširší vrstvy spotřebitelů za cenu upadlé kulturní úrovně. Rovněž způsob vizuálního vnímání vede k pasivitě a televize je tak velmi vhodný prostředek k otupování občanů a konzumentů. Využil jsem příležitosti v Bangkoku, kde hotely nabízejí satelitovou televizi a přes sto kanálů z mnoha zemí. U většiny z nich mi stačilo jen několik vteřin abych si udělal obrázek o stylu i obsahu – triviální seriály, cukerínová nebo agresivní hudba, nekonečné toky sportovních utkání. Jedna stanice kupříkladu vysílá neustále pochodující vyhublé modelky. Důležitou ingrediencí většiny pořadů jest násilí, to se v moderní společnosti stalo formou lidové zábavy. Žasl jsem nejen nad tím, jak takové zhovadilosti a banality mohly někoho napadnout, ale že se našli lidé ochotní je nákladně realizovat, a co horšího, lidé, kteří se na to dívají. Ani v oblasti zpravodajské nenašel jsem divácké uspokojení. Kvalita kdysi vysoce respektované společnosti BBC rovněž upadla, jejich vysílání nabízí tok upoutávek na budoucí pořady, občas přerušený programem. Deutche Welle je sice o něco lepší, ne však o moc. K mému velkému překvapení shledal jsem, že nejlepší zpravodajství nabízela Al Jazeera, která vysílá z arabského Kataru v několika jazycích do více jak sta zemí. Dospěl jsem tedy k názoru, že televize páchá více škod než užitku. Zaplavuje svět banalitami a rozleptává tradiční kultury. Považuji ji za nejnebezpečnější zbraň hromadného ničení, která ohlupuje mozky těch, co dlouhé hodiny sedávají u televizoru. Karel Kryl měl výstižné označení pro onen zázračný přístroj: blbátizor.

Technologický rozvoj přinášel a přináší nové sdělovací prostředky. Po gramofonové desce přišly magnetofonové pásky a kazety a vbrzku je nahradily kompaktní disky a DVD. I ty už zastarávají a nahrazují je pevné paměťové karty typu flesh.

V poslední době funkci novin počíná nahrazovat Internet. Má mnohé přednosti. Nepotřebuje stohy papíru, je levný a bezprostřední, obepíná celou zeměkouli, takže informace může šířit rychleji než televize či rozhlas. Internet jest technologie velmi účinná, dostupná a globalisovaná. Je to prostředek relativně mladý, ale už obepíná celý svět jako žádný jiný před ním. Hlavním programem jsou vyhledávače, což jest vlastně nejrozsáhlejší celosvětová knihovna. A jako v té tradiční knihovně můžeme nalézt knihy dobré i mizerné, i na Internetu kvalita informací je vrtkavá, je na uživateli naučit se, jak inteligentně tento zdroj používat. Další vlivné internetové programy jsou elektronická pošta, Facebook, Twitter, Skype, Line a mnoho dalších. Zajímavým a užitečným je server YouTube, který byl založen teprve v roce 2005, ale už nabízí nepřebernou  škálu video programů – dokumentární, vzdělávací, zábavné atd. Můžete si zde najít i programy kulturní, třeba nahrávky klasické hudby, které už nelze koupit v obchodech. Velmi užitečné jsou i instruktážní videa, kde můžete najít návody jak co spravit či používat. YouTube je systém otevřený a nahrávku tam může vložit kdokoliv. Takže i tam je spousta volovin. Vedle positivních stránek má Internet i stinné stránky – je zaplňován snadno přístupnou pornografií a snadno ho zneužívají lidé různě úchylní. Například i muslimští teroristé s oblibou ukládají na Internet nahrávky hlav podřezávání.

Informace se dnes vydatně šíří i pomocí sofistikovaných mobilních telefonů.

Jedním z nejdůležitějších poslání sdělovacích prostředků by měly být informace o dění doma i ve světě. K tomu slouží zprávy. Co se kvalifikuje jako zpráva? Otázka vskutku zajímavá. Rozmlouval jsem na toto téma s jedním kolegou novinářem, který brojil proti cenzuře a prohlásil, že lidé mají právo vědět. To zní sice pěkně, je to však holý nesmysl. Co mají lidé právo vědět a co potřebují vědět, v tom může být podstatný rozdíl. Lidé mají právo vědět, že nějaká hollywoodská hvězdička se zase rozvedla, potřebují to však vědět? Pracoval jsem jako mediální poradce a školitel ve Východním Timoru. Byli tam i američtí školitelé (až moc jich tam bylo!) a v jejich instrukčním zpravodajství zářila jména jako Michael Jackson nebo Madonna. K jakému užitku mohou být takové informace chudým timorským vesničanům. Vedle příznačné novinářské  hlouposti byly to i snahy o indoktrinaci a rozleptávání tradiční místní kultury. Tento trend se stupňuje v soudobém globalizovaném světě. „Jak tedy definuješ informaci, aby byla hodnotnou zprávou zařaditelnou  do zpravodajství?“ zeptal jsem se dále novináře. Odpověděl, že do zpravodajství patří vše, co zajímá čtenáře či posluchače. „Aha,“ navrhl jsem, „tak zařazujte zprávy o sexu, ten zajímá skoro každého!“ Pan kolega se rychle pokusil změnit téma rozhovoru, já jsem ho však tak snadno nepropustil a zeptal se, zdali do jejich televizního zpravodajství zařazují jen důležité zprávy. Jak se dalo čekat odpověděl: “Samozřejmě!“ Vznesl jsem tedy další důležitou otázku: „A jak to tedy děláte, že se každý den stane ve světě akorát tolik důležitých událostí, aby zaplnily přesně 20 minut vašeho televizního zpravodajství?“ Pan kolega neodpověděl, rychle se omluvil a odspěchal lovit nějakou další veledůležitou zprávu.

Dnešní zpravodajství, především televizní, s velkou oblibou přináší nám zprávy negativní až morbidní. Když jsem přišel do Austrálie a pořídil si televizor, domníval jsem se zprvu, že jsem si nezapnul večerní zprávy, nýbrž že se nějakým omylem dívám na pořad určený ředitelům pohřebních ústavů. Samé neštěstí, katastrofy, tragédie, mordy! K čemu potřebujeme vědět, že někde v Jižní Americe spadlo letadlo a 120 lidí zahynulo? To může být dokonce i zpráva krajně protivná! Co když právě váš bratr cestuje tím krajem a vy nevíte, zdali náhodou tím letadlem neletěl. Strávíte bezesnou noc kvůli blbému televiznímu zpravodajství. Nebo vypuknou v Austrálii tak jako každým rokem požáry lesů. Je to třeba 500 kilometrů od mého bydliště, ale přátelé z Evropy mně volají a starostlivě se ptají, zdali jsem v pořádku, viděli přece tu hrůzu v televizi. Proč jim to tam ukazují? Je to dramatické, nebezpečné a strhující na pohled, ale diváka to spolehlivě neinformuje. Zkuste zavolat do zpravodajské redakce televizní stanice a nabídněte jim nějakou důležitou informaci, dlouho budou nad její důležitostí přemýšlet. Nabídněte však obrázky na kterých bude mrtvolka či víc nebo alespoň hodně krve a s velkou pravděpodobností bude tato „důležitá“ zpráva zařazena do nejbližšího vydání televizních novin.

Někdy může být zpráva třeba o letecké havárii veledůležitá. Není ani tak důležité vědět, že spadlo, ale informace o tom, že letadlo třeba typu DC-9 spadlo tento rok už po šesté jeví se tedy, že může jít o nějakou technickou závadu. Na příští týden mám zamluvenu letenku a proto si rychle ověřím jakým letadlem se má letět. A bude-li to DC-9, tak své plány pro jistotu změním. Tedy zpravodajské elementy by měly být posuzovány z hlediska užitečnosti pro případného posluchače či diváka. Problém informační vystihl přesně Josef Čapek když napsal: „Noviny nám sdělují, že dva zedníci spadli z lešení a zabili se. Už nám ale neříkají kolik zedníků z lešení nespadlo.“ Až se budete příště dívat na Televizní noviny zkuste si vyhodnotit jednotlivé zprávy podle závažnosti a užitečnosti pro vás či jiného diváka. Budete překvapeni.

 Cenzura je nezbytná a funguje i tam, kde si toho veřejnost není vědoma. Ona totiž funguje i naruby, tedy ne tak, že některé informace jsou potlačeny, ale tím, že jiné informace jsou upřednostněny. Takže na některé informace nevybude čas či místo. Ale to přece není cenzura, dámy a pánové, anebo snad je? Já jsem pro cenzuru, pokud je prováděna kvalitně a kvalifikovaně. Nechci napsat profesionálně, neboť za peníze jsou mnozí redaktoři ochotni spáchat ledacos. Je přece profesní povinností redaktorů vytříbit informace podle závažnosti a neuveřejňovat kdejakou pitomost, jak se dnes často děje. Jiným podivným případem jest internetová informační organisace WikiLeaks, která ve jménu svobody slova zveřejňuje mnohé tajné a ukradené informace, často z neověřitelných zdrojů a bez vyhodnocení jejich dopadu. Julian Assange a jeho tým se prostě chtějí zviditelnit za každou cenu, jejich aktivita však s profesionálním žurnalismem nemá pranic společného. Podobně i jiný bojovník proti cenzuře, americký počítačový odborník Edward Snowden, který v roce 2013 zveřejnil tajné dokumenty amerických bezpečnostních agentur (především NSA). Zdá se mi podezřelé, že si americké bezpečnostní složky řádně neprověřily tohoto zaměstnance a umožnily mu přístup k tak důležitým informacím. Možná ale vítr vane odjinud. Stejně jako WikiLeak i Snowdenova akce poškozovala především zájmy USA. Tedy poněkud jednostranný boj proti cenzuře a za svobodu slova. Snowden skončil v Moskvě, kde mu byl poskytnut politický azyl. Jak známe ruské metody, můžeme se domnívat, že ony spousty informací si nasbírali Rusové a toho amerického hlupáčka použili jako kouřovou clonu. Tak se jen domnívám, důkazy k tomu nemám. V obou uvedených případech nejedná se o novinářství, ale spíše o ideologickou záležitost.

Jiným závažným problémem soudobých sdělovacích prostředků jest „information overload“, tedy informační přesycení. Čím více informací valí se na nás ze všech stran, tím méně jsme schopni se v nich orientovat, natož je zhodnotit. Když jsem koncem roku 1968 přibyl do Austrálie o sovětské okupaci Československa tu věděl skoro každý. Později jsem si zašel do knihovny a v archívu vyhledal denní tisk ze srpna 68, sovětský zásah držel se na titulních stránkách novin po celý týden, což se nestává často. A přesto se mne mnoho lidí ptalo: „Ty jsi z Československa, copak dělá Tito?“ Plést si Československo s Jugoslávií bylo v té době běžné, nic nedbaje oné informační vele-exposice, které se naší zemi tou dobou dostalo. Ty informace jaksi zašuměly a rychle zase vyšuměly. O tři roky později vypravil jsem se na Fidži, nádherné to souostroví v dálavách Pacifického oceánu. A tam i dědkové na vesnickém tržišti, kterým jsem se zmínil, že pocházím z Československa, pamatovali si pražské jaro, jméno Dubček i sovětskou invazi. V té době neměli na Fidži televizi, pouze rozhlas a jednou týdně vycházející noviny. Informačním přehlcením tedy netrpěli a důležité události si pamatovali.

Ve škole jsme se museli učit historická data, třeba kdy byla objevena Amerika nebo rok bitvy na Bílé hoře, to abychom se mohli orientovat v historickém čase. Abych si znovu ověřil efekt informačního přesycení ptal jsem se v sedmdesátých letech různých lidí na datum přistání prvního člověka na měsíci, té události byli jsme přece svědci. Jen hrstka lidí si pamatovala rok, nikdo však měsíc a den. (Bylo to 21. července 1969.) Zkusil jsem i jiné testy informačního dopadu moderních sdělovacích prostředků. Denně jsme bombardováni „důležitými“ zprávami, palcovými titulky bijí do očí z titulních stránek novin, řičí na nás z rozhlasu i televize. Tak se nezáludně ptám lidí: “Jaké události převládaly ve zprávách minulý týden?“ Většinou i jen ten pouhý týden je dostatečně dlouhý k zapomenutí.

Žijeme v době neobyčejného technologického rozmachu, jeví se ale, že ty nové technologie sdělování informací více škodí než prospívají. To ovšem není vinou technologie, ale způsobů jakými je používána, ba přímo zneužívána. Provozování masmédií je záležitost finančně náročná, mohou si to proto dovolit jen osoby či organisace zámožné a není pochyb o tom, že toho využijí pro své cíle. V komerčních podmínkách  se finance většinou získávají prostřednictvím reklam. A to je další okolnost k zamyšlení. Programovou náplň tak určují reklamní agentury a jejich ryze fiskální zájmy. Posluchač stává se cílem rafinované manipulace, aniž by si toho zpravidla byl sám vědom. Kýžené marketingové záměry jsou oblékány do líbivého a podbízejícího se roucha. Objevily se i nové programové formule jako „infotainment,“ složenina slov information a entertainment (zábava.) Podstatou zpráv už není zpravovat nás o dění ve světě, ale zabavovat nás. V tisku se zase objevuje „advertorial,“ kde se vedle placené reklamy objeví i na ni záměrně návazný redakční článek, podporující jakoby nezávisle poselství oné reklamy. A když velké korporace vydatně inzerují nemůžeme očekávat, že se nám dostane od daného zdroje informací kritického zhodnocení jejich služeb či produktů.  

Nechce-li člověk zblbnout tak záhodno je mu dívat se na televizi jen občasně, stejně tak poslouchat i rádio a novinám se zdaleka vyhýbat.

Jaroslav Kovaříček, Laurieton,

Psáno pro Nový Polygon