Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rozjímání o komunismu a komunistech.

3. 06. 2017 13:02:13
"Strašidlo bloudí Evropou — strašidlo komunismu.” Tak pravili Marx a Engels úvodem svého spisku „Komunistický manifest“, který vydali v roce 1848. A měli pravdu.

To strašidlo bylo povahy velmi kruté a zničilo životy milionům nevinných lidí. Je s podivem, že jedna z nejzhoubnějších ideologií v historii bloudí i nadále nejen Evropou, ale celým světem. Marxovy komunistické ideály zahubily miliony lidí také v Asii, Africe i Jižní Americe. Ničí, a jak se jeví, budou ničit i nadále. Jak je to možné? Copak lidé ztratili soudnost a nejsou schopni proti tak bludnému zlu rázně vystoupit?

Komunistická myšlenka je prastarého původu. Na počátku bylo docela nevinné latinské slovo – communis, což znamená společný. Již v dobách společnosti prvobytně pospolné žili lidé v družinách, které jevily prvky komunistického soužití. Nebylo to dáno nějakou ideologií, nýbrž nezbytností spolupracovat za podmínek primitivní existence v zájmu přežití. Následovaly další formy komunálního soužití; těch komun nejrůznějších typů bylo nepřeberně a zpravidla končívaly nezdarem. I když byly často stavěny na základě šlechetných ideálů, dříve či později se ukázalo, že lidská psychika funguje způsoby nevyzpytatelnými a cudnou šlechetnost málokterý jedinec vydrží provozovat dostatečně dlouho. A protože člověk je tvor nepoučitelný, všelijaké komuny vznikaly a vznikají i v novověku. Jejich ideologie jsou roztodivné, někdy je to scientologie, nebo Sufismus, jindy zase fundamentální křesťanství nebo politické doktríny. Koncem 19. století vyplulo asi 220 australských socialistů ze sydneyského přístavu a dorazili do divoké džungle v Paraguayi, kde založili komunu Nová Austrálie. Jejich vůdcem byl socialistický novinář William Lane, který svým následovníkům nasliboval ráj na zemi. Mezi jeho stoupence patřili většinou nezaměstnaní zemědělští dělníci, kterým se ale rychle znelíbilo, že v tom jejich socialistickém ráji chtěl po nich Lane aby pracovali těžce a zadarmo. A když ještě onen nadšený socialista zakázal mužům požívání alkoholických nápojů a družení se s místními ženami, skončil tento socialistický sen nevyhnutelným rozpadem. Upřímně přiznám, že by mi nevadilo, kdyby i dnes australští socialisté dobrovolně mizeli v džunglích Paraguaye. V šedesátých letech to bylo hnutí hippies, kteří si libovali žít v komunách. Jako motivace byla často uváděna reakce na vznikající konzumní a byrokratickou společnost, přitažlivější možná ale byla praktika volného sexu a obliba marihuany. Pokud vím, tak žádné z těchto alternativních komunistických hnutí nevytvořilo praktický a spolehlivý model pro žití ve složitých podmínkách soudobého světa. Byly to pouze snahy o únik, končící tak či onak nezdarem.

Někteří sociální historikové spatřují kořeny komunistických ideálů už v Platonově spisu Ústava, ve kterém filosof popisuje model beztřídní společnosti, kde si lidé dělí vše co mají. Podobné myšlénky hlásal v šestém století v Persii náboženský vůdce Mazdak, který je považován za praotce socialistů. Významnou renesanční osobností, nastiňující filosofii komunismu, byl anglický myslitel a státník Thomas More (1478-1535.) Ve svém nejznámějším díle Utopia líčí idealistické poměry na fiktivním ostrově, kde lidé žijí šťastně a v hojnosti, společně pracujíce a o vše se dělíce. Krásný to sice ideál, ovšem jen na ostrově Utopie, jehož jméno přeloženo z řečtiny znamená nikde.

Přiznám, že byly doby, kdy i já jsem shledal komunismus přitažlivým. Komunistická myšlenka se totiž velice líbila nám, chlapcům v pubertálním věku. Tu inspiraci jsme nezískali z nějakého politického školení, nýbrž z hodin dějepisu, kde jsme se dozvídali o komunistické sektě Adamitů. Ti chodili zásadně nazí a provozovali volný sex. Tenkráte nám ve škole ale neprozradili, že se v Klokotech u Tábora postupně prosadila mezi Adamity homosexualita, to by naše nadšení pro komunismus rychle ochladlo. Nám se hlavně zamlouvalo, že v komunistické obci lidé se dělí i o manželky. Pochopitelně, my jsme tou dobou manželky neměli a ti co je měli, nebyli zase touto komunistickou ideou projevitelně nadšeni. A to dokonce ani ti mužové, kteří komunisty byli kovanými. Dlužno dodat, že jejich ženy většinou nejevily se býti k takovému dělení svůdně lákavé. Takže naše komunistické touhy zůstaly jen na úrovni platonické, beztak od směrnic ÚV KSČ měly hodně daleko.

Ty komunistické myšlénky, tedy touha po rovnosti ve všech aspektech života, mají tedy pradávnou historii. Odkud se ale berou? Stačí přece, aby se kterýkoliv soudný člověk rozhlédl kolem sebe a vidí, že mezi lidmi není rovnosti, očividně panuje mezi nimi různorodost. Komunistické rovnostářství volá samo o sobě po vynuceném konformismu, tedy bezzásadové přizpůsobivosti se davu. Pokud se těch tisíců sekt, na komunistických ideálech živořících, týče nikterak mi nevadí za předpokladu, že se násilím nesnaží mne do svých sfér vtáhnout. Vskutku závažným, ba smrtelně nebezpečným, stal se ale komunismus moderní, také známý také jako marxismus, případně marx-leninismus.

Karl Marx se narodil roku 1818 v Trevíru do bohaté rabínské rodiny. Tradici porušil jeho otec Heinrich, který vystudoval práva a konvertoval k luterství. Marxovic rodina byla majetná a tedy nepochybně buržoazní. Karl studoval nejprve práva na universitě v Bonnu, kde se mimo jiné účastnil i souboje. Pro špatné studijní výsledky donutil ho otec přestoupit na universitu v Berlíně, roku 1841 promoval na universitě v Jeně. Zpočátku byl ovlivněn filosofií Hegelovou a také Feuerbachovou; když později přesídlil do Paříže, stal se socialistou. Tam se také seznámil s jiným německým socialistou Engelsem, který pocházel z bohaté rodiny, vlastnící textilní továrnu. To se Marxovi vyplatilo, neboť druh Engels ho později štědře podporoval z prostředků rodinného kapitálu. Tito dva apoštolové komunismu měli vskutku znamenitý kádrový původ. Marx se z politických důvodů musel v roce 1849 uchýlit do Anglie, kde strávil zbytek života. V Londýně vznikla Komunistická liga, ve které byli Marx i Engels vůdčími osobnostmi. Kdo navrhl termín „komunistický“ není známo, avšak proklatě se ujal. Marxova kritika nešvarů raného kapitalismu dá se pochopit, ostatně nebyl v tomto první ani poslední, je mi ale záhadou jak ale přišel na nesmyslný dialektický materialismus a zhoubnou teorii třídního boje. Někteří neznalí a naivní lidé se domnívají, že Marx byl toliko teoretikem a všechny ničemnosti marxismem napáchané byly jen špatné interpretace politických vůdců. Velký to omyl! Koncept diktatury proletariátu, jakožto první krok na cestě ku komunismu, přímo nabádal k revolučním činům, tedy násilí. Jak prokázal následující vývoj komunistického hnutí, násilí je činitel, bez kterého tento systém budovat nelze. Komunistická ideologie je svou podstatou násilná, nedemokratická, ba přímo antidemokratická. Tvrdí-li dnes někdo, že moderní komunistické strany se přeměnily ve strany demokratické, měl by takový člověk být neprodleně odvezen do ústavu pro choromyslné.

Fenomén novodobého komunismu skrývá v sobě mnoho záhad, které se mi nepodařilo objasnit. Tak například to, že ač komunistická ideologie vyvyšuje úlohu a hodnotu proletariátu, tedy třídy dělnické, jen mizivé procento dělníků se k ní vášnivě hlásí. Myšlenky marxismu spíše bují v hlavách intelektuálů.

Můj děda byl legionář, účastnil se bitvy u Zborova v červenci roku 1917, takže o tři měsíce později zažil v Rusku i bolševickou říjnovou revoluci. O svých zážitcích a o poměrech v Rusku mi děda vyprávěl před spaním, namísto nějakých strašidelných pohádek. Byla to velmi užitečná součást mé výchovy. Vycházeje z osobních zkušeností netrpěl děda iluzemi o kvalitách mocných slovanských bratří. Vážil si Masaryka, ale jednu vážnou výhradu k němu měl, že totiž nepustil legionářské hochy na bolševika. Říkal: „My jsme byli dobře organisovaná armáda, mohli jsme to tam od těch bolševiků vyčistit, a byl by pokoj.“ Jak víme, situace v Rusku byla tou dobou komplikovaná, až zmatečná. Bolševický komunismus se krutými prostředky prosadil a páchal zlo po většinu dvacátého století. Je mi vskutku záhadou, proč po tolika jasných průkazech zločinnosti marxistické ideologie nacházejí se na západních universitách a v akademických kruzích stále ještě marxisté. Můj děda pocházel ze skrovných poměrů, vypracoval se a koupil si malé hospodářství, to ale až po návratu z Ruska. Nebylo by překvapivé, kdyby tehdy uvěřil lákavým slibům bolševických propagátorů. Ač neměl akademického či jiného vyššího vzdělání prohlédl je hned v zárodku jejich panování. Měl to, co mnoha vzdělancům schází, totiž zdravý selský rozum a rovnou páteř. Mne jeho postoj udivoval a tak jsem se zeptal, jak ku svému náhledu dospěl. Odpověděl: „Pamatuj si, hochu, že komunisti byli, jsou a vždycky budou svoloč.“

Historie komunistického budování přesvědčivě dokládá, že násilí je neoddělitelnou složkou komunistického myšlení a panování. Ať se komunisté chopili moci kdekoliv na světě, vždy následovaly věznice, pracovní tábory a popravy. Dělo se tak zákonitě, bez ohledu na historické či kulturní tradice té které země. Komunisté likvidovaly miliony nevinných lidí v zaostalém Rusku, ale stejně krutě si počínali i v ekonomicky a společensky rozvinutém Československu. Ve stínu šibenic rodil se komunistický režim v Číně i na Kubě. Kambodžská společnost, mírumilovná a s hlubokými Buddhistickými tradicemi, stala se obětí komunistického předáka Pol Pota, který vystudoval v Paříži a z Evropy si kromě mizerných studijních výsledků přivezl i marxistické revoluční ideály. S několika kumpány podobného ražení, podařilo se mu zničit zemi neobyčejnou krutostí, nechal vyvraždil asi třetinu vlastního národa. U komunistů je pozoruhodná nejen jejich militantnost, ale i krutost ve které si libují. V tom předčili i německé národní socialisty. Živnou půdou marxismu je evidentně nenávist. To známe i z jejich silácké propagandy, že ano? Tvrdá pěst dělnické třídy, smrt třídním nepřátelům! Již v roce 1929 vykřikoval komunistický poslanec Klement Gottwald ve svém prvním projevu v Národním shromáždění: “My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk,"a rychle dodal: "A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“ Českoslovenští demokraté měli tak možnost nahlédnout do útrob komunistického myšlení, měli být varováni, ale nebyli. Následky této naivity by nás tedy neměly udivovat.

Těch záhad, obklopujících marxistický komunismus, je nepřeberně. Komunisté ovládají dobře umění sebelítosti, neustále se cítí být ohroženi třídním nepřítelem. Pravdou však je, že nikdo nezlikvidoval tolik komunistů jako komunisté sami, tedy sami mezi sebou. Stalin nařídil zavraždit Trockého, Gottwald nechal popravit kamaráda v boji Slánského atd. Komunista Husák se sice za Slovenského státu párkrát do vězení podíval, ale pořádně byl zavřen až když se jeho partaj uchopila moci, v roce 1950 mu komunistická justice napařila trest doživotí, z kterého si odseděl 14 let v Leopoldově. Normální člověk by prokoukl a vystřízlivěl, kovaný komunista však setrval na svém, až hanebně skončil jako loutkový president sověty okupované vlasti. Další záhadou jest, že i přes napáchané krutosti a velehory mrtvol nevinných obětí, komunisté se většinou těší beztrestnosti. Jak je možné, že jim to vše tak snadno prochází? Nepozorný řidič může skončit ve vězení, sadistický komunistický bachař ale může skončit v parlamentu. V naší zemi komunisté uvěznili desítky tisíc nevinných lidí a tím poničili životy i jejich rodin. Kdo byl za tyto hanebnosti povolán k zodpovědnosti? Komunistická strana, ač oficiálně prohlášena za zločinnou a zavrženíhodnou organisaci, patří mezi nejsilnější strany v zemi a její poslanci sedí v parlamentě. Dokonce i v evropském! Z pohledu zdravého rozumu jeví se tato situace být chorobnou.

Jak tedy můžeme na komunisty nahlížet? Jsou jistě výjimky potvrzující pravidlo, troufnu si však vyslovit přesvědčení, že do komunistické strany může vstoupit jen hlupec nebo člověk darebný, v mnoha případech je to kombinace obou těchto nelibých vlastností. Do národnostního či náboženského prostředí se dítě rodí a v něm vyrůstá. Do komunistické strany vstupuje člověk již v dospělém věku a měl by si tedy zjistit, do jaké party se hodlá přidružit. V Čechách bylo členství v komunistické straně velmi rozšířeno, následky toho jsou patrné dodnes. Leckteří političtí oportunisté hájili se mazaným českým alibismem: „Kdepak, já komunista nejsem, já jsem jenom u nich!“ Rád bych věděl, zdali je ona zmíněná krutost podmíněna materialistickou nemorální ideologií, či zdali lidé se sklonem k sadismu jsou komunistickým učením přirozeně přitahováni. Jistě, mnohý soudruh bude se ohánět tím, že on nic, on nikomu vlas na hlavě nezkřivil. Jenže svým členstvím přibral si osobní zodpovědnost za všechny nepěknosti tím režimem napáchané. Svým podpisem na přihlášce stvrdil i svůj souhlas se vším, co komunistický systém představuje. Z toho se nelze mravně vykroutit. Lze pochopit mladého chlapce, dospívajícího v době Protektorátu, že po válce naivně vstoupil do komunistické strany. Pokud to byl člověk charakterní, jakmile prohlédl tak ze strany vystoupil. Je záhadou, že v první republice, demokratické a relativně prosperující, bylo mnoho intelektuálů marxisticky orientovaných. V KSČ byl i Jaroslav Seifert. V roce 1929 byla založena Levá fronta, v jejímž čele byli osobnosti jako Karel Teige, S.K. Neumann, Bedřich Václavek, Vladislav Vančura a jiní. Socialisticky se projevovali i Voskovec a Werich. Ale již roku 1924 do časopisu Přítomnost napsal prozíravý Karel Čapek svůj věhlasný článek „Proč nejsem komunistou?“ Mimo jiné v něm píše: size="11pt"„Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí....... A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům..... věří-li komunismus, že zastřelit člověka odzadu není zločin, pak je tu něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nesmluvíme.“ size="11pt"Ano, Čapkova slova jsou platná stejně dnes jako tenkráte, škoda jen, že málo lidí je ochotno se takto zamyslet. Přežvýkávané mantry marxistických Nahlížím na komunistickou identitu ne jako na projev ideologický, spíše jako jev patologický. Jak třeba vysvětlit případy komunistů tzv reformních, kteří svůj boj po okupaci v srpnu 68 prohráli a ze strany byli vyloučeni. Oni však ze strany nevystoupili, takže sami v sobě komunisty zůstávají. Říkávalo se humorně: Bývalý komunista je něco jako bývalý černoch! Vysvětlit záhady marxistického komunismu stěží mohou politologové nebo historici, to je úkol vhodný pro psychology, ba ještě lépe pro psychiatry.

Závěrem chci však dodat, že některé ideály prapůvodního komunismu mají platnost i dnes. Kde je to jen možné měli bychom se dělit o zdroje, které jsou vyčerpatelné. Namísto žití v sobeckém osamocení lépe je žít v komunitách srdečných a vzájemně vstřícných. Takové koncepty nestavět však na bázi třídní nenávisti, ale v duchu lidské solidarity a milující laskavosti. Člověk jest tvor společenský, ze společnosti vyrůstá, také ji spoluvytváří a má k ní též mravní zodpovědnost. Takovéto hodnoty však v marxismu darmo hledat.

Jaroslav Kovaříček, Laurieton, psáno pro novýPolygon

Autor: Jaroslav Kovaříček | sobota 3.6.2017 13:02 | karma článku: 24.53 | přečteno: 727x

Další články blogera

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o poezii.

Před pár lety přišel za mnou jeden starší muž a požádal mne zdali bych mu nemohl natočit album jeho poezie. Ten nápad dostal při poslechu mého rozhlasového pořadu poezie japonského básníka Bašó.

28.5.2017 v 5:37 | Karma článku: 5.97 | Přečteno: 82 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o stáří.

Stáří je záležitost, která za zamyšlení stojí. I když nám to téma nepřipadá zrovna radostné, je to proces k životu náležející; pokud tedy máme to štěstí se stáří dožít.

16.5.2017 v 14:48 | Karma článku: 16.86 | Přečteno: 402 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o sexu.

Aby nedošlo ku zbytečnému nedorozumění musím předeslat, že pokud čtenář očekává nějaké lechtivé povídání bude zklamán. Sex je totiž složité téma, které nelze brát na lehkou váhu a proto stojí za zamyšlení.

20.4.2017 v 8:16 | Karma článku: 7.84 | Přečteno: 300 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

David Wiltsch

Nezapomeňme si připomenout hrdiny od Zborova

Roku 1917 došlo v rámci Kerenského ofenzívy k bitvě u Zborova, kde prvně nastoupila i Československá brigáda. Z pohledu války nevýznamná bitva. Z pohledu prvního odboje však důležitá událost na cestě k samostatnému stát

23.6.2017 v 17:43 | Karma článku: 15.76 | Přečteno: 263 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Jaké to je randit se skrblíkem?

Muž. Vysoký, štíhlý, usměvavý, milý, uměl zajímavě a barvitě hovořit a vyprávět. Dokázal mě pokaždé rozesmát a byl vůči mně pozorný, naslouchal mi. Jeho vadou charakteru bylo, že to byl skrblík. Miloval peníze a sám sebe, ne mě.

23.6.2017 v 15:52 | Karma článku: 20.94 | Přečteno: 765 | Diskuse

Jakub Kouřil

Oslík a dáreček

Byl jednou jeden oslík, který vypadal jako všichni oslíci. Měl dlouhé uši a krásně hýkal. Jeho hlava se krásně táhla v úsměv. Oslík se jmenoval Jumbo a měl důvod se radovat. Vlastnil totiž žlutou krabičku.

23.6.2017 v 15:48 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 94 | Diskuse

Jiří Hermánek

Statisíce podpíraču? Tak to je pěkně na draka...

Moji ctění kolegové Turner a Vlk, každý svým osobitým způsobem, ztvárnili svůj názor na tu kreaturu, co sedí, jako žába na prameni, na Hradě a nehodlá tam vpustit žádného pravdoláskovce. To je tedy ale opravdu smutné.

23.6.2017 v 14:30 | Karma článku: 28.66 | Přečteno: 733 | Diskuse

Pavel Chalupský

Logika, Duše, Intuice.

Tak je tu máme krásně seřazené. Každá z nich představuje část nás samých. Jsou naší podstatou. O Logice jsem se kdysi učil, o Duši a Intuici ani muk. Tak se zkusím zamyslet.

23.6.2017 v 14:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 39 | Diskuse
Počet článků 22 Celková karma 13.80 Průměrná čtenost 327

musicolog, hudební filosof, autor a básník, skladatel hudby pro psy a hudby léčivé, profesionálně působil jako rozhlasový hlasatel a režisér v australské společnosti ABC.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.