Rozjímání o stáří.

Stáří je záležitost, která za zamyšlení stojí. I když nám to téma nepřipadá zrovna radostné, je to proces k životu náležející; pokud tedy máme to štěstí se stáří dožít.

 Mně je při tom stárnutí útěchou vzpomenout na ty, kdo už stárnout přestali. Kde jsou? Já jsem se stáří skoro už dožil. Je totiž zajímavé, jak se hranice stáří posunuje s věkem. Když jsem byl dítě školou povinné, všichni lidé nad dvacet let připadali mi staří. Když mně ale bylo dvacet, poznal jsem, že v tomto věku je člověk stále ještě mladý a staří jsou ti nad čtyřicet. A takhle se to neustále posunuje a když jsem teď oslavil sedmdesátku vidím, že ani to není žádné velké stáří, tedy pokud je člověk zdravý, chutná mu, dovede se radovat ze života a nebrat sám sebe příliš vážně. To neplatí jen o stáří, znám řadu třicetiletých, kteří postonávají, nechutná jim a ze života se radovat nedovedou. Já se vážného stáří dožít ani nehodlám, pro mne to seriozní stáří vždycky začíná o deset let později než je můj momentální věk. Jak dlouho mi to vydrží, nevím. Americký básník Oliver W. Holmes při pohledu na mladou půvabnou ženu prohodil: „Co bych za to dal, kdybych mohl být ještě jednou sedmdesátiletý!“ To když mu bylo devadesát dva.

Žádný člověk nemá nějaké stáří jednoduché, má totiž stáří tři. To první jest striktně kalendářní, tedy počítá se od data našeho narození a léta nám přibývají zákonitě podle běhu objektivního času. S tím nemůžeme dělat vůbec nic, jedině snad padělat rodný list, skutečné datum to ovšem nezmění. To druhé stáří je vzhledové. To je kategorie vskutku zajímavá. Když se třeba sejdeme na srazu bývalých spolužáků, můžeme pozorovat jak rozdílně vypadáme ač jsme stejného ročníku. Při srazu šedesátiletých některé spolužačky se jeví jak životem opotřebované stařenky, jiné vypadají stále noblesně a září šarmem jak za dávného mládí. U mužů je to podobné, někteří jsou stále vitální a zájmem o půvabné ženy neskrblí, jiní se zase sotva belhají a neustále brblají o svých chorobách. Tohle je možná otázkou genetického předurčení. Mnoho s tím dělat nemůžeme, snad jen o sebe lépe dbát a to souvisí s tou třetí kategorií, že totiž staří jsme tak, jak se cítíme. To už je zpravila vskutku naše osobní věc, nad kterou můžeme při troše snahy mít částečnou kontrolu. Je to záležitost psychologická a souvisí s naším náhledem na život i na povahu stáří. Jsou kultury, ve kterých se od starších lidí očekává, že budou konservativní a důstojně vážní. To může být recept sice na úctyhodnost, ale i na poněkud nudné žití. V 17. století napsal japonský básník Bašo haiku: S trochou bláznovství v sobě, což jest poesie, šlapu životem jako Čikusai, obklopen kvílením větrů. Ano, trochu toho bláznovství nikdy neškodí, obzvláště ve starším věku. V některých moderních společnostech, (však sami víte v kterých!,) panuje zase nebezpečný kult mládí, který přivádí především ženy až k pošetilostem, tedy utrácejí hodně peněz za všelijaké plastické operace, líčí se nepatřičně vyzývavě a oblékají se jako panenky, kterými očividně už mnohá desetiletí nejsou. Pohled na ně nevzbudí u normálního muže žádostivost, nýbrž bezuzdné veselí, jsou totiž půvabně směšné. U mužů zase hrozí krize středního věku, to když vlasy řídnou a počínají se vytrácet. Měli by si uvědomit, že lepší jen pár vlasů na hlavě než celá hrst na hřebenu. Tito stáří se děsící pošetilci ve stavu paniky hledají si mladičké milenky, ani tak ne pro své potěšení, spíše aby ukázali okolnímu světu, jak jsou na tom ještě bujaře. Pro člověka neuváženého může být stárnutí minovým polem.

Mladý člověk může se naučit lecčemu, snadno a rychleji než člověk starý. Ovšem přinejmenším jednu hodnotu získat v mladém věku nemůže, to jsou životní zkušenosti. Ty jsou velmi osobní a jiným způsobem než stárnutím nedosažitelné. Každý z nás má svoje vlastní mentální skladiště zkušeností, radostných i nepříjemných. Ty zkušenosti jsou po většině nepřenosné, vznikaly totiž za určitých okolností. Svět se neustále mění, poslední dobou čím dál tím rychleji, proto mnohé zkušenosti s problémy starými třeba padesát let jsou dnes bezvýznamné, hlavně v oblasti technologie a komunikací. Mění se i hodnotový řád. J.B. Pristley, anglický spisovatel, který se narodil v roce 1894 a zemřel 1984, ten stav vystihl přesně, když prohlásil: „Nějak jsem v životě propásl ty správné věci. V mém mládí neexistoval respekt pro mladé, a nyní v mém stáří zase neexistuje úcta ku starým.“ Ten starý poměrně stabilní svět se nám rapidně mění před očima, chaoticky se rozpadá a na místo zkušenostmi ověřených tradic nastupují rychle pomíjející trendy. Svět, ve kterém jsem trávil dětství, je znatelně odlišný od světa dnešního. Netroufám si vůbec odhadnout v jakém světě budou své stáří prožívat ti dnešní mladí. Naštěstí to není můj problém, když se ale dívám na své vnoučky, jakési pochybnosti se v mysli vynořují. Ale kdo ví? Ovšem už Mark Twain řekl: „Člověk, který je pesimistou před svou osmačtyřicítkou, ví toho příliš mnoho. Člověk, který je po osmačtyřicítce optimistou, ví toho příliš málo.“

Nám, kdo žijeme v zemích ekonomicky vyspělých (zatím ještě), se stáří vyplácí, stát o nás pečuje. Tak třeba v Austrálii je povinné důchodové pojištění, k penězům strhovaným z platů musí připlácet i zaměstnavatel. A když kýžený okamžik odchodu do penze nastane, valí se na nás spousta dobrot. Vedle soukromé penze, pokud není horentní, je možné ještě pobírat i něco státního starobního důchodu od státu a další výhody. V Austrálii jako penzista mám zdarma obnovení řidičského průkazu, roční registraci auta, též čtyři jízdy vlakem ročně a velmi levnou denní jízdenku ve veřejné dopravě. Nemusím platit za rybářský lístek ani za vstup do národních parků. Lékařskou péči mám rovněž gratis, nejen v nemocnici, ale i u soukromého lékaře. Se svojí penzijní průkazkou dostávám slevy na kulturní akce i v obchodech. Nu, je toho hodně, ani si na všechny ty lahůdky nevzpomínám. A jak jsem právě zjistil, v Praze coby stařec sedmdesátiletý budu mít veřejnou dopravu zdarma. Nu uznejte sami, není to velká radost stárnout! Takže leží před námi jen jeden stěžejní úkol – dožít se věku co nejvyššího a v dobrém zdraví.

Politici nám vždy před volbami všechny ty libůstky naslibovali a nyní se děsí, kde se na ten blahobyt důchodců budou brát peníze. Zatím se vesele vypůjčuje, do nekonečna to však dělat nepůjde. A tak začínají lidem vyhrožovat – doba hojnosti končí, holoubci, nastane čas utahování si opasků. Nová australská vláda vyhlásila, že v roce 2035 bude zvýšen penzijní věk na 70 let. Odůvodňují to tím, že mladých lidí přibývá málo, lidé se však dožívají vyššího věku a tak penzistů přibývá příliš mnoho. Balance mezi lidmi výdělečně činnými a penzisty se radikálně mění. Já tomuto jejich vyhlášení pranic nerozumím. V roce 2035 už tito hoši u vesla nebudou a hodně vody pod mosty uplyne. Za zamyšlení stojí i tvrzení, že lidé se budou dožívat vyššího věku. Jaký je toho důkaz? Ano, populace v západních zemích stárne, ač je to k podivu. Mnozí lékaři pyšní se pokrokem medicíny, ten je však v mnoha směrech pochybný, s výjimkou chirurgie. Dnešní století narodili se do doby kde je čekalo mnoho dramatických okolností – první světová válka, krize, druhá světová válka, tedy o zdraví škodlivé stresy nebyla nouze. Teprve v padesátých letech začínala éra prosperity. K prodloužení věku v západních zemích přispělo více činitelů, nejen medicína – lepšící se životní úroveň, hygiena, menší pracovní zátěž, více volného času k odpočinku a rekreaci atd. Ti staří měli lepší start v podobě kvalitního jídla, nedotčeného toxickými chemikáliemi; pitná voda byla vskutku pitná a nebyla znehodnocena zbytečnými přísadami a kontaminací plastickými hmotami; ani ovzduší nebylo znečištěné jako dnes. Mnohé se v posledních desetiletích změnilo. Moderní medicína sice lidský život mění, více však kvantitativně než kvalitativně. A tak dnes mnohý starý člověk je k životu udržován někde ve starobním útulku, kde bezmocně čeká na smrt. O takový pokrok nemám zájem, děkuji pěkně.

Podmínky moderní společnosti mění se rychle a ne vždy k lepšímu. Kvalita životního prostředí upadá, narůstá výskyt moderních chorob, jako rakovina, srdeční problémy, deprese, s nimi si moderní lékařská věda zatím rady neví. Vliv nezdravého jídla na společnost můžeme pozorovat kolem sebe v podobě otylých lidí. Před třiceti léty navštívil jsem USA a s údivem pozoroval ty hromady masa valící se ulicemi. Inu, Američané!, povzdechl jsem si. Tenkráte byly ženy v Austrálii štíhlé, že radost byla na ně pohledět. Dnes už byla Amerika dohnána, za pomoci amerikánských výmyslů jako MacDonaldy a supermarkety, a nejen v Austrálii. Do klubu obézních lidí vstoupila i Anglie a jiné země západního světa. Ale třeba i v Bangkoku s přibývajícími MacDonaldy a supermarkety přibývají také tlouštíci, tedy něco ve východní Asii velmi netradičního. Jisté je, že na obézní lidi čeká řada nepěkných nemocí, počínaje cukrovkou, rakovinou, vysokým krevním tlakem, infarktem, mrtvicí a předčasným skonem konče. Již dnes se mluví o první generaci, která smrtí předběhne generaci svých rodičů. Jakou budoucnost tedy má stárnutí a vysoký věk? Mohlo by to dopadnout i tak, že penzisté budou muset začít znovu pracovat na úhradu léčebných nákladů svých dětí. Tím by mohl být problém starobní penze definitivně vyřešen, málokdo se jí dožije.

Panuje ve světě i jiný mýtus, totiž o tom, že délka života se v moderním věku prodlužuje. Pokud moderní lékařská věda vskutku má takové předsevzetí, čeká ji úkol nesmírný, totiž předběhnout letitost biblických patriarchů, kteří se dožívali věku nad 800 let. Nejdéle se na zemi zdržel Metuzalém, jak nás informuje kniha Genesis v kapitole páté: Všech dnů Metúšelachových bylo devět set šedesát devět let, a umřel. Tento stařec zplodil několik dětí, první ve věku sto šedesáti dvou let. Jeden z jeho vnuků byl slavný archaický mořeplavec Noé, který se také dožil požehnaného věku devět set padesáti let. Tak to stojí v bibli, takže to musí být pravda, alespoň pro křesťany, kteří bibli věří. Pokud se moderní lékařské vědě podaří tyto hranice překročit, dá se očekávat, že se z toho všichni ministři sociálního zabezpečení dočista zblázní. Lékařská věda se může pokusit prodloužit lidský život na nějakých devět set let, třeba se jí to i podaří, nemůže však zaručit, že ti starci a ty stařeny nestráví posledních sedm set let v ústavu pro dementní seniory. Děsivá to představa.

Jak známo, každý živý organismus má svoji specifickou délku života, tedy věk optimální i maximální. Želvy se běžně dožívají sto padesáti i více let. To se nedá říci o jepicích, které obvykle žijí jeden až tři dny. Můj soused má papouška kakadu, kterému je už přes osmdesát let a něco tedy pamatuje. U lidí je spolehlivě zaznamenaný nejvyšší dosažený věk u Francouzky Jeanne Calmentové, která zemřela roku 1997 ve věku 122 let a 164 dní. V České populaci je za nejstarší osobu považována Marie Míková, narozená v Chýnově, zemřela ve Vídni stará přes 120 let. Za pozornost stojí, že ženy se zpravidla dožívají vyššího věku než muži. Proč tomu asi tak je? Zkoumal jsem na Internetu některé ty velmi staré osoby a při pohledu na jejich fotografie řeknu upřímně - není o co stát.

Jaký jest optimální lidský věk? Těžko říci, záleží na okolnostech jako způsob života, prostředí, výživa, genetické vybavení. Jsou oblasti, kde se lidé soustavně dožívají vysokého věku, například ve východní Asii nebo nebo na Kavkazu. Vypozoroval jsem, že v našich západních podmínkách optimální věk je kolem osmdesáti let. Znám jen velmi málo lidí, kteří se těší či těšili slušné kvalitě života po osmdesátce, tedy aby jim přiměřeně sloužilo tělesné i mentální zdraví. V ústavech geriatrické péče leží tisíce lidí, nezřídka osamělých, kvalita jejich života je mizivá a tak jen pasivně čekají až smrt je vykoupí z té letargie. Mnozí z nich ztratili chuť do života a přejí si zemřít co nejdříve. Poznal jsem několik takových případů.

V poslední době hodně se diskutuje o euthanasii, tedy asistované sebevraždě, případně i usmrcení z milosti. Je to téma velmi složité a ožehavé; snadno lze nacházet argumenty pro i proti. Já nemám názor vyhraněný, ale s přibývajícím věkem se mi to trochu ozřejmuje. Nejsem příznivcem euthanasie, i když nějaké výjimečné případy by se jistě našly. Zároveň ale nesouhlasím, aby se lékaři všemožně snažili udržovat beznadějně nemocného člověka při životě a tím jen prodlužovali jeho utrpení. Otázka umírání je nesnadná a definitivní odpověď na ni neexistuje. Bývaly doby, kdy lidé umírali doma, obklopeni svoji rodinou. To je v dnešní západní společnosti už jen výjimečné; staří lidé umírají v nemocnicích, obklopeni profesionálním personálem, pokud vůbec kým. Zcela jinak je nazíráno umírání třeba v tradici tibetského buddhismu, smrt je chápaná jako odložení fyzického těla a vstup do jiné dimenze. Buddha zdůrazňoval, že jediná stálá hodnota v celém vesmíru jest nestálost. To platí i pro náš život, smrti se netřeba bát, strach ze smrti je jen zbytečným mařením času. Tibetští duchovní učitelé vypracovali návody na umírání, jak dosvědčují jejich mnohé staré texty. Už v 8. století vznikla dnes známá „Tibetská kniha mrtvých,“ tento název jí dal překladatel Evan-Wentz, Americký antropolog, který anglický překlad knihy vydal v roce 1927. Původní název zní Bardo Thodol, tedy "Osvobození skrze naslouchání v bardu." Umění umírat bylo kultivováno a patřilo k běžným schopnostem duchovně založeného člověka. Před léty poznal jsem ve východním Thajsku jednoho velmi moudrého a velmi starého buddhistického mnicha; bylo mu 98 let. Dozvěděl jsem se o něm, že když mu bylo osmdesát oznámil ve svém chrámu vesničanům: „Tak jako Buddha splnil své poslání ve věku osmdesáti let a odešel, tak chci učinit i já.“ Jenže vesničané, pro které byl důležitým duchovním vůdcem, ho uprosili, aby ještě nějaký čas zůstal, byl jim potřebným rádcem. Slíbil tedy, že ještě s nimi zůstane dvacet let, ale potom půjde. Když jsem do toho kraje zavítal za dva roky, napadlo mne mnicha navštívit, minul jsem ho však o necelý měsíc. Jak řekl, tak svá slova naplnil, zemřel krátce po oslavě stých narozenin. Tito lidé eutanazii nepotřebují, vědí jak žít, a poznají kdy nastal čas odejít. Ovládají tajemství umírání a smrti. Ale tyto vlastnosti byly běžné i v naší kultuře. Navštívil jsem svého dědu Rudolfa v nemocnici, kde byl na operaci s prostatou, tedy nikoliv drastický zdravotní problem. Když jsem se s ním loučil a slíbil mu, že se za ním zase brzy přijedu podívat, řekl mi: “ Mne už hochu doprovodíš jen k Jakubovi (to byl místní kostel,) já jsem v nemocnici poprvé a naposled. Tento způsob života se mi pranic nezamlouvá.” A vskutku, za dva týdny odešel z tohoto světa. Pro něho byla důležitější kvalita života než jeho délka.

Stáří tedy nemusí být truchlivou částí našeho života. Platí všeobecné smýšlení, že s věkem nabývá člověk na moudrosti (já to na sobě zatím ještě nepozoruji,) žije vyrovnaně a rozšafně. Ano, vědom si své smrtelnosti, moudrý člověk počíná si více než za mlada vážit času; ví, že se mu krátí. Každý den, každá hodina stávají se cennými a darebno jest jimi plýtvat. V mládí připadali mi staří lidé příliš konzervativní, třeba tím že odmítali poslouchat soudobou experimentální hudbu, dnes už je chápu. Mladý člověk potřebuje se vystavit široké škále prožitků, aby si mohl sám ověřit a vytříbit platnost hodnot. Ve starším věku už by měl mít jasno, netřeba mu trhat si sluch tvorbou Johna Cage nebo Karlheinze Stockhausena, neboť ví, že hudba Bachova jest nepřekonatelná a dovede ji nyní naslouchat s mnohem hlubším vcítěním se do ní. Starý věk nabízí lepší vhled do života, tedy příležitost žít vznešeně a v pohodě. Už nic netřeba dokazovat, za ničím netřeba se honit! Proto je dobré svého stáří si vážit, ba přímo je ctít a dennodenně oslavovat. Snažit se stárnout co nejdéle a udržovat si positivní stav mysli. Pokud se nám podaří dožít se ve zdraví přiměřeného stáří, je smrt jen samozřejmým završením naší pouti v tomto světě. O svoji smrt se obávat nemusíme, ta přijde nevyhnutelně. Jen dodám, že v tomto směru není třeba příliš pospíchat.

Psáno pro novýPolygon

Jaroslav Kovaříček, Laurieton