Rozjímání o pokroku

 Na první pohled jeví se slovo pokrok jasné a průzračné, ovšem zamyslíme-li se nad nim, zjistíme, že v mnoha situacích je nejasné až záludné

. Původně byl tím slovem označován pohyb vpřed, postupujeme krok po kroku, aniž by se tím zároveň určovala kvalita toho postupu. Dnes už nám Slovník spisovné češtiny nabízí výklad – postup k lepšímu. Nu a právě tady začíná ta svízel! Ono totiž určit co je vskutku lepší není vždy jednoduché; lidé mají názory různé, jejich hodnotový systém není jednoznačný. Přesto, anebo právě proto, slyšíme slovo pokrok tak často a z mnoha stran, ohání se jím kdekdo.

Celý svět, tedy celý kosmos, je v neustálém pohybu. Už Buddha prohlásil, že jediná stálá veličina ve vesmíru jest nestálost. Vše se tedy neustále mění, to pozorujeme i kolem sebe. Připadá mi, a nejsem zajisté sám, že tempo změn se v posledních desetiletích zrychluje. Ty změny už nepostupují po nějakém tom krůčku či po kroku nýbrž po skoku. Snad bychom měli zaměnit slovo pokrok za poskok. Ostatně Němci už to udělali. Jedno z asi pěti slov, které nám nabízí Česko-německý slovník jako překlad pokroku jest Vorsprung, což ale zároveň může znamenat náskok, předstih, ale také výběžek či výhoda. Je vskutku zajímavé zalistovat ve slovnících a porovnat kolik výrazů nabízí ten který jazyk jako překlad českého pokroku. Přesvědčivě vítězí angličtina, s nejméně patnácti výrazy, němčina jich nabízí pět, vedle zde uvedeného vorspring(u) také Fortschritt, což se dá chápat jako dále kráčeti anebo krok pryč. Italština i francouzština nabízejí výrazy čtyři, ruština také čtyři a jedním z nich jest „uspech“. Nám příbuzná polština má slov osm, jedním z nich je rozwoj. Ve většině jazyků objevuje se také  slovo pocházející z latiny, totiž progres – progressus, a to je opět ten náš český pokrok, tedy krok vpřed.

Jak tedy patrno, není to s tím pokrokem vůbec jednoduché. A také to poukazuje na skutečnost, že těžká je domluva mezi národy, když je možné vykládat si slova více způsoby. Jeden řekne pokrok, druhý také řekne pokrok, pokud ale jejich chápání není shodné, může se stát, že si hned vjedou do vlasů, pokud si už rovnou nenafackují. Takže s tím pokrokem je záhodno zacházet obezřetně.

Nyní se zamysleme nad tím, zdali pokrok vždy znamená vskutku „postup k lepšímu.“ Ani to není tak samozřejmé, jak by se zdálo. Anglický spisovatel Gilbert K. Chesterton napsal „Pokrok je matkou problémů.“ Tím, že slovo pokrok je značně rozmlžené, vynucuje si pro upřesnění všelijaké přívlastky, třeba pokrok sociální, společenský nebo technický. Pravda, pohlédneme-li na dějiny jak nám jsou předkládány, technický pokrok je nesporný. Jak omezené byly technické prostředky třeba před čtyřmi tisíci léty? Velice velmi, ovšem dnes nevíme jak byly v Egyptě vybudovány pyramidy. Cheopsova pyramida byla až do vztyčení Eiffelovy věže roku 1889 nejvyšší stavbou na světě. A jsou tu i jiné prastaré divy světa, jsou však spíše vyjímečné. O technologických prostředcích, které jsou nám k disposici dnes, se ještě naším dědečkům a  babičkám ani nezdálo.

První veřejné osvětlení na evropském kontinentu bylo předvedeno v rumunském Temešváru roku 1884,  české země byly plně elektrifikovány teprve v roce 1955. Těžko si dnes můžeme představit, jak generace našich prarodičů mohla žít bez elektřiny. I automobil, který dnes považujeme za samozřejmý a dostupný dopravní prostředek, spatřil světlo světa v roce 1769, ten byl ovšem poháněn párou. Karl Benz uvedl moderní automobil na svět v roce 1886. Nu a o technickém pokroku během posledních desítek let netřeba mluvit. Internet, který je dnes rozprostřen po celém světě, se komerčně začal rozvíjet teprve v devadesátých létech minulého století. O technickém pokroku jako postupu k lepšímu nelze pochybovat, je očividný. Ani tento pokrok není však bezpochybný. Tak například automobil nesmírně zlepšil možnosti cestování. zároveň však umožnil budování rozsáhlých velkoměst. Život v těchto betonových džunglích není vždy příjemný, obzvláště když lidé maří hodiny drahocenného času v dopravních zácpách, o znečištění ovzduší ani nemluvě. Hezky to vystihl Stanislaw Jerzy Lec, když napsal:

„Je pokrokem to, že kanibal používá nože a vidličky?“

Nazírání pokroku jako pohybu vpřed je také ovlivněno chápáním času. Zatímco v okcidentálním myšlení převládá koncept času lineární, tedy jako neustále letící šipky od „počátku“ nekonečna až do „konce“ nekonečna, v orientálním myšlení je čas chápán cyklicky, tedy jako opakování časových úseků. Já se přikláním více k filosofiím východním, neb mi dávají jasnější výklad světa. Opakující se cykly jsou základní vlastností existence, atomickými vibracemi počínaje a vesmírnými epochami konče.

Opakující se cykly jsou přirozenou součástí života. Naše srdce tluče žádoucím rytmem, i dech má své opakující se fáze. Den střídá se s nocí, rok končí a nový rok začíná.

Prastará indická kosmologie zahrnuje koncept časového úseku zvaný juga, který se dělí na čtyři části – Satya, Treta, Dwapara a Kali juga. Ta první juga je nejdelší a představuje vznik světa a jeho ideální existenci, kvalita světa se však postupně zhoršuje až do stádia posledního, tedy Kali jugy, což jest juga rozpadu a zániku. Podle této hinduistické mytologie žijeme nyní právě v této závěrečné juze, kdy se lidé odvracejí od Boha (indický Brahma je ovšem chápaný jinak než bůh křesťanský či mohamedánský), duchovní kultura tak chátrá a civilizace se rozpadá. Ve védickém textu Mahabharata můžeme nalézt takovéto charakteristiky, příznačné pro éru Kali jugy: Vládci ztrácí zodpovědnost vůči svému lidu, chovají se nemravně, uvalují nepřiměřené daně a stávají se nebezpečím pro svět. Lidé se začínají stěhovat po světě a hledají lepší obživu. Ve světě se rozmáhá hrabivost, násilí, chlípnost, morální zásady se vytrácí, sex stává se hlavním zájmem v životě, narůstá výrazně návyk na omamné látky, duchovní učitelé nejsou respektováni a následováni. Konec Kali jugy přináší rozpad a zánik.

Tolik tedy praví starodávné texty vyslovené indickými mudrci před více jak třemi tisíci léty. Posuďme sami jakého pokroku v myšlení dosáhlo se do dnešní doby. V indickém pojetí času epochy vznikají a zákonitě zanikají, ovšem děje se tak po věčnost opakovaně. Moderní okcidentální věda nabízí nám teorii „velkého třesku! (big bang), podle které vesmír vznikl před necelými čtrnácti miliardami obrovským výbuchem singularity a následným rozepínáním se počal zhmotňovat. Co znamená v kosmologii ta singularita se zatím nepodařilo nikomu objasnit, což ukazuje zajímavě toto mínění českého filosofa Zdeňka Neubauera:

Vznik jakožto vznik je ‚singularita‘ – událost či stav, jejíž povahu (strukturu) nelze popsat pojmy popisujícími její bezprostřední okolí.

Co tedy bylo před velkým třeskem? Nic, nebyl ani čas, ani prostor, ani hmota, bylo pouze nic. Nedávno jsem sledoval naučný pořad v televizi a doufal jsem, že se konečně dozvím něco z nejposlednějších vědeckých objevů. Byly to jen běžné bláboly, novinkou pro mne bylo jen tvrzení jistého odborníka, jehož jméno jsem s chutí zapomněl, že vesmír není zakřivený (jak se domníval Einstein), nýbrž je nekonečný a vedle sebe existuje nekonečně mnoho nekonečných vesmírů. Takhle tedy pokročilo vědecké myšlení za pár tisíc let. Když tomu nějací vědci věří, dopřejme jim to. Já raději čerpám inspiraci ze starých védických textů.

Ani člověk nežije věčnou nepřetržitostí, jednoho dne zcela zákonitě uzavře svoji životní jugu. A jak se projevuje pokrok v rámci jednoho lidského života? Dítě narodí se do světa nevybavené schopnostmi aktivně žít, má v sobě pouze potenciál komplexní lidské bytosti. Pije mlíčko, roste, a když udělá první krůček, můžeme mluvit o velkém pokroku. Ten pokrok následuje ještě řadu let, tedy ve smyslu cesty ku kvalitativně lepšímu. Kdyby se takový pokrok předčasně zastavil, dítě by nerostlo, byl by z něho trpaslík. Tento růstový pokrok zastaví se kolem dvacítky, u dívek dříve než u chlapců. V jiných oblastech ještě progres pokračuje rozvojem osobnosti, až dosáhne svého maxima, které je individuální. A jak tak člověk životem pokračuje, progres se zpomaluje a v poslední fázi dochází k progresivnímu úpadku a závěrem zániku. Nepřipomíná to tak trochu ty indické jugy?

Jeví se tedy, že přes veškerý ten pokrok má lidský život svůj konec, stejně jako lidstvo, naše planeta ba celý všehomír. Lidé určitého druhu s oblibou razí  heslo „Pokrok nezastavíš!“ Jistě, čas zastavit nelze, proč však by kdo chtěl zastavovat pokrok? A tu narážíme na další problematickou až nebezpečnou stránku pokroku, spíše pokrokovosti. To nebezpečí spočívá v primitivním předpokladu, že pokrok vždy znamená postup k lepšímu. Ve jménu pokroku potom lze dělat, ba přímo páchat, téměř cokoliv. Tak třeba komunisté s neskrývanou pýchou se hlásili k moudru Zdeňka Nejedlého, významného to ničitele české kultury, že jsou dědicové pokrokových tradic. My ze zkušenosti víme, že komunisté jsou v nejlepším případě zabedněnci, po většině jsou to však ničemové a kazisvěti. Ale to strašidlo pokroku nebloumá toliko mezi komunisty, lepí se na ně všelijací ti levičáci po celém světě. Pokrok není zdaleka tak velkým prohřeškem jako slova od něho odvozená – pokrokový, pokrokovost, pokrokáři.

Aby byla zdůrazněna pozitivní hodnota pokroku, bývá stavěn do kontrastu se zpátečnictvím. To je ovšem nesmysl. Slovo zpáteční vztahuje se k cestě zpět, tedy k návratu. Když se člověk vydá špatnou cestou, je rozumné stane-li se zpátečníkem a vrátí se na rozcestí, na kterém zvolil nesprávnou cestu. Toho právě komunisté a ostatní „pokrokoví“ lidé nejsou schopni, čím více blouditi budou, tím více budou o pokroku vykřikovati. Slova progres, pokrok, pokrokový na jedné straně a slova zpátečník, reakcionář, konzervativec jsou velmi nebezpečné nálepky. Takovými slovy lze se snadno vypořádat s názorovým protivníkem, aniž by bylo zapotřebí dodat nějakých důkazů či věcných argumentů. Je to prosté, stačí bez hlubšího rozmyšlení vnutit některým slovům hanlivý nátěr a ony už potom dokonají nelibé dílo za nás. Je též krajně podezřelé jak jednostranně vybíravá ta pokroková veřejnost je. Tak třeba za práva černochů v aparthajdní Jižní Africe vehementně ti pokrokoví lidé bojovali, o lidská práva Tibeťanů, krutě pošlapávána čínskými komunisty, se valně nezajímali.

Je tu ještě jedna důležitá záludnost pokroku, totiž víra v modernost. Tuto oblast ovládla zdárně především reklama. A tak jsme bombardováni hláškami co je „in“, jednodušší lidé proto nakupují nejnovější produkty, jen aby vypadali moderně a pokrokově. Kolikrát já už slyšel „Tohle se teď nenosí!“ Jenže já nosím to, co se mi líbí a ne co je právě v módě. Inteligentní a kultivované ženy se oblékají podle vkusu a ne podle diktátu komerční módy. Jen aby jich bylo dost, těch žen. Když pozoruji narůstající obezitu, děsím se doby, kdy zase přijdou do módy minisukně.

Svět se tedy neustále mění a reagovat na změny je žádoucí a užitečné. Není však nutno radikálně měnit šatník hodnot, existují tu vedle sebe hodnoty soudobé i tradiční. Vzdorovat změnám života by bylo pošetilé, stejně tak jako zavrhovat hodnoty ověřené časem. S přibývajícím stářím si uvědomuji lépe důležitost hodnot univerzálních. Co se dá po staletích vylepšit na věcech jako jsou přátelství, láska, šlechetnost, pravda, čest, štědrost a tak dále? Není tedy nutné následovat pokrok za každou cenu, někdy je blahodárné ba i příjemné být staromilcem. Obzvláště dnes, kdy pokrok postupuje zběsilým tempem, je záhodno občas přibrzdit. Ve fyziologii přebujelý pokrok znamená rakovinu, stav to krajně nežádoucí.

Jako obvykle neočekávám ani nevyžaduji souhlas čtenářů s mým nazíráním a přemítáním, věřím však, že rozjímání o pokroku a všem co s tím slovem souvisí, může každému k užitku přijíti.

 Jaroslav Kovaříček, Laurieton, Ausatrálie