Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rozjímání o úctyhodných autoritách.

22. 11. 2016 12:24:58
Člověk je tvor společenský a potřebuje proto žít v nějakém společenství. Poustevníků, kteří uměli žít osaměle a živili se jedlými kořínky a vodou z bystřin, bylo vždy málo.

Každý kolektiv vytvoří si časem hierarchickou strukturu svého uspořádání. Tak už nám to popsal Platon ve svém spise De Republica, česky Ústava. To společenské uspořádání může být tlupa, která má svého vůdce, kmen vedený náčelníkem, v novější době pak národ nebo stát. Tradiční vrcholný představitel národního nebo státního celku může být kníže, případně král/královna nebo i císař/císařovna. V moderní době v čele většiny států stojí presidenti, někde i diktátoři, kteří se také rádi nazývají presidenty. Ať tak či onak, tyto funkce jsou důležité, neboť běžný lid touží mít nad sebou nějakou autoritu, která by snímala z jeho beder těžké břemeno rozhodování v mnoha společenských záležitostech. U lidí, které ctíme jako autority, se předpokládá mravní vyspělost, prozíravost, nejen rozsáhlé znalosti, ale především moudrost. Takové osoby představují autoritu přirozenou. Existuje však také autorita formální, tedy vynucená, daná především mocenskou posicí a vyžadující si totální poslušnost. Netřeba dodávat, že taková autorita povětšině úctyhodná není.

Nevím, zdali i dnešním dětem je poskytována výchovná zábava ve formě pohádek, jak tomu bylo za mého dětství. V australské televizi tradiční pohádky vysílány nejsou, jak zjišťuji občasným rozborem televizních pořadů. Děti jsou tu krmeny banálními seriály a animovanými nevkusnými hloupostmi. O nějakém estetickém výchovném působení se nedá mluvit. Pohádky, stejně jako báje a legendy, měly především úlohu výchovy mravní a společenské. Pravda, některé ty pohádky byly drsné; v dobré pohádce však vždy dobro zvítězilo nad zlem. Vlk sice sežral Karkulce babičku, ale hodný myslivec babičku vysvobodí a vlka zaslouženě potrestá. Možná ne proto, že tu babičku sežral, to už patří do vlkovy pracovní náplně, ale že lhal a Karkulku podvedl. Ten trest byl snadno proveditelný, poněvadž hanebnost provedl vlk a nikoliv politik.

Ve většině pohádek vystupuje královská rodina – otec král a jeho spanilá dcera princezna, nebo i více princezen, z nichž každá už nezbytně spanilá být nemusí. Ale vždy musí být alespoň jedna princezna nejen krásná, ale i ušlechtilá. Král je rozumný dobrák a stejně tak i korunní princ. Nu, byly to jen pohádky, my děti jsme však ten svět citově prožívaly. Když jsme dospěli a poznali, že reálný lidský svět je znatelně odlišný, přesto v nás zůstalo něco z těch pohádkami získaných ideálů. Bylo v nich obsaženo sociální cítění a touha po spravedlnosti. I ten hloupý Honza měl možnost dostat se ku králi a případně vyzrát na jemu zadaných záludných úkolech. V pohádce Sůl nad zlato moudrá princezna přesvědčí otce i sestry, že jsou v životě věci důležitější než zlato. Dnes by ta pohádka asi nebyla považována za korektní, neboť odborníci na výživu nám používání soli nedoporučují; ovšem tenkráte to byla jiná sůl, přírodní a chemicky neupravená. V prastaré pohádce o Popelce je hodná a ustrkovaná dívka osudem odměněna a krásný princ nic nedbá na její nešlechtický původ, dá přednost kráse a dobrému srdci, a ožení se s ní.

V pohádkách král nemusí být vždy neskonale moudrý, vždy ale má autoritu, která pramení nejen z jeho úřadu, ale hlavně z jeho šlechetnosti a smyslu pro spravedlnost. Jde tedy o autoritu přirozenou, s kterou se takový člověk narodí a která je mu vlastně předeslána. Za pozornost stojí, že neznám žádné podobné pohádky o presidentech. Čím to asi je?

Vystupme ze světa pohádek a pohlédněme do reálného života. Také v moderní době králové i královny žijí a plní svá poslání. A o presidenty rovněž není nouze. Ovšem ne každý president je nejvlivnější politickou osobou v zemi, tedy vybaven úplnou mocí výkonnou. Mezi nejznámější republiky presidentské, kde posice presidenta nese sebou i vrcholné mocenské rozhodování, náleží USA a Francie. Je takových republik mnohem více, hlavně v Jižní Americe, Africe a východní Ásii. Mnohem četnější jsou republiky parlamentární, kde sice president je hlavou státu, avšak hlavní mocenskou silou jest ministerský přeseda a jeho vláda. Presidentská role je zde více ozdobná než mocensky účinná. Presidenty sice měly a ještě mají některé státy komunistické, v těch zemích mají ale rozhodující úlohu generální tajemníci strany a ti do tohoto rozjímání o uctívaných autoritách rozhodně nepatří. Situaci presidentů dobře vystihl Francois Mitterrand když prohlásil „Čím menší autoritu president má, tím více moci potřebuje.“

Jaký je rozdíl mezi králem a presidentem? Nemám tím na mysli jednotlivé osobnosti, ale podstatu jejich úřadu. President bývá do své funkce volen, a to buď občany přímo nebo volenými zástupci. Americký president je volen sborem volitelů, český president byl poprvé vybrán přímou volbou. Velmi rozkošnou presidentskou situaci má Severní Korea, jejíž tvrdou komunistickou diktaturu založil v roce 1948 Kim Il Song (někdy psán též jako Kim Ir-Sen.) Tento krutý diktátor byl každých pět let jednohlasně volen a po jeho smrti roku 1994 byl prohlášen „presidentem nesmrtelným.“ Jak vidno u komunistů je možné ledacos. Jsou možná i země, kde by lidu snad ani tolik nevadilo, kdyby měli presidenta nebožtíka, nemohl by tím pádem páchat ostudy. Královský vladař se do své funkce zpravidla narodí, ale i zde existují vyjímky. Jak známe z našich dějin, v roce 1458 český sněm zvolil králem Jiřího z Poděbrad. Prazvláštní situaci mají v Malajsku, kde je král volen každých pět let; zpravidla se jím stane nejstarší z devíti sultánů. Inu, mohamedáni mají rovněž své podivnosti. V Bahrainu zase roku 2002 Hamid ibn Isa al-Chalífam, který byl původně šejkem, sám sebe zvolil králem. V Nepálu roku 2008 maoističtí buřiči sesadili krále a zrušili království, které této zemi po dvě století docela spolehlivě sloužilo. Jak vidno, situace světských autorit je poněkud složitá a pro obyčejného člověka není snadné se v ní orientovat. Jak tedy máme vzhlížet k autoritám a které z nich upřímně uctívat?

Jsem poněkud udiven tím, že se ve mně na stará kolena probouzí roajalistické sentimenty. Možná je to tím, že když jsem nabyl občanství australské stal jsem se zároveň i poddaným královny Alžběty II. K této dámě můžeme vskutku vzhlížet s úctou i obdivem, její angličtina je nám vzorem, její vystupování důstojné, svoje povinnosti koná pečlivě. Moje úcta k ní byla sice poněkud pošramocena když dovolila, aby do šlechtického stavu byl pasován známý hudební prznitel mládeže Mick Jagger. Toho tam prý protlačil Tony Blair a budiž královně přičteno k dobru, že se takové nechutné ceremonie odmítla zúčastnit, raději si nechala v nemocnici operovat koleno a předáním titulu pověřila syna, prince Charlese. Přiznám tedy, že ku své královně chovám nesrovnatelně větší respekt než ku svému českému presidentovi, ale berte to jen jako můj zcela subjektivní úsudek. Podíváme-li se po současné Evropě je nápadné, že země s vysokým životním standardem a politickou stabilitou jsou většinou konstituční monarchie, v jejichž čele stojí král či královna – vedle Spojeného království Velké Británie a Severního Irska jsou to Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemí, Belgie, Španělsko a také několik menších mocnářstvíček. Oč jsou na tom lépe země, které se svých králů zbavily? Třeba v republikánské Itálii se střídají vlády rychleji než počasí v dubnu.

Zamyslím-li se nad historií našeho národa vybaví se mi řada králů, na které mohu pohlížet se zaslouženým obdivem. Několik Přemyslovců se mimořádně zasloužilo o zdar království českého. Václav I. se notně podílel na zastavení vpádu Mongolů do střední Evropy a na rošíření českého vlivu v Evropě. Jeho syn Přemysl Otakar II., známý jako král železný a zlatý, byl rovněž panovníkem zdatným; za jeho panování sahaly hranice českého království až k břehům jadranským. Významným evropským panovníkem byl český král a císař římský Karel IV., dodnes u nás uctívaný jako otec vlasti. Jeho syn Václav IV. ve svém panování moc úspěchu neměl, stal se králem příliš mladý a dědictví otce neuhájil. Ví se, že mimo jiné miloval sklenici vína a ne jen jednu, takže se mu prý přezdívalo Král Opilec. Tuto informaci nedávno uvedla intelektuální tiskovina Blesk.cz, takže to bude zaručená pravda. Mně se jaksi nezdá, že by mohl nějaký opilec sedět na hradě českých králů. Mohu se ovšem mýlit. Za pozornost stojí, že se Václavovi IV. podařilo provdat svoji nevlastní sestru Annu do Anglie za Richarda II. Vztahy mezi českým královstvím a Anglií se tím utužily a následně se náš král dostal do slavné vánoční koledy Good King Wenceslas. A ještě si připomeňme Jiříka z Poděbrad, panovníka mimořádné prozíravosti, který byl uctíván doma i za hranicemi království.

Na mnohé své krále můžeme tedy vzpomínat s obdivem; poněkud jiné je to s našimi presidenty. Jedině ten první, president-osvoboditel T.G.Masaryk, požívá zasloužené úcty, i když ani on nebyl bez chyby. Jeho nástupce Eduard Beneš je postavou stále vyvolávající reakce rozporné. Byl to nejen president-budovatel ale také president-abdikovatel. Po vypuknutí druhé světové války se v exilu jaksi sám zvolil presidentem; návratem do vlasti přes Moskvu a spoluprací na Košickém vládním programu se značně zasloužil o zničení demokracie v Československu. Presidenta Háchu tu vzpomínat nebudeme, i když člověk to slušný, byl jen nešťastnou obětí nešťastných okolností. Ani o komunistických presidentech se netřeba zmiňovat. Po mírné revoluci v mezích zákona stanul v čele našeho národa president Václav Havel, jehož hodnocení je dosti rozporuplné. Mezi mimořádné činy jeho nástupce Václava Klause patří jeho sběratelská vášeň a neskrývaný sebeobdiv, národem příliš nesdílený. Nu a dnes sedí na hradě českých králů Miloš Zeman, president z vůle českých voličů. Ani o něm se rozepisovat nemusím, už se toho napsalo víc než dost, bohatýrské skutky jeho jsou světu známy a to ještě není zdaleka konec jeho dnů, jistě nám ještě mnohé činy udatné předvede.

Hodně se mluví o české národní krizi, která už je více než jen blbou náladou. Jako jednu z podstatných nesnází vídím právě absenci nějaké přirozené autority v zemi. Mezi lidmi nepanuje dnes úcta k politikům, ba ani novinářům. Umělci jsou zatlačováni do pozadí triviálními baviči, banalita usedá na krajinu jako prach. Namísto vyšší mravní autority, na kterou možno by bylo shlížet s obdivem, šíří se v řadách vládnoucích elit zásady nízkých pudů – urvat co se dá, vykrást kde co možno. Jenže zdravý národní život potřebuje autoritu, která je životadárná, tedy mravní. Kdo dnes ještě ctí takové jednoduché masarykovské heslo „Nebát se a nekrást!“ Sledujeme-li český politický život optikou sdělovacích prostředků připadá nám, že spíše vítězí heslo „Nebát se krást.“ Chce-li se země dívat do budoucna s nadějí tak je zapotřebí nejen obrody politické a ekonomické, ale především kulturní a mravní. Nezbytnou součástí takové obrody musí být autorita hodnot positivních. V Čechách je již od dob národního obrození rozšířen ateismus, který je úzce spojen s materialismem. Nedoporučoval bych nějaké pánbičkářství, rozhodně by však prospělo vzývání také hodnot duchovních, věřit v nějaký vyšší smysl života než jen v plné břicho a vilu na předměstí. Nicotnost a beznaděj vedou k rozkladu osobnosti a společenskému úpadku. I státnické funkce je záhodno ctít coby žádoucí ideály, nezbytné pro rozvoj státu. Pokud neexistuje uctivý respekt k presidentskému úřadu může se presidentem snadno stát kdejaký tlučhuba. To potom ještě více snižuje úctu k tomu úřadu. U panovníků královských je to jiné, do té posice se člověk narodí a od mládí je k plnění svého poslání vychováván. Zajisté, i vladařský potomek se občas nevyvede, jsou však způsoby jak ten problém panovnický rod umí řešit. Již zde zmíněná skutečnost, že konstituční monarchie vedou si ve své většině lépe než země presidentsky světské o něčem vypovídá a cosi dosvědčuje.

Autorita přirozená stojí na ideálu, ne na jednotlivých osobnostech, byla to však mimořádná osobnost jednoho krále, která mne k zamyšlení nad královskou autoritou inspirovala. Jedna z mých velmi oblíbených zemí jest Thajské království, kam rád a často zajíždím, mám tam i rodinu. Je to země bohatá na přírodní krásy, má hluboké tradice kulturní a hlavně nepanuje tam blbá nálada, nýbrž sanuk. Toto thajské slovo je těžko přeložitelné do jiných jazyků, znamená nejen pohodu ale i radostný přístup k životu – mai pen rai (nemá probléma). Ne nadarmo je Thajsko známo jako země úsměvů, i když i tam život přináší všelijaké nesnáze. Naprostá většina Thajců zbožně respektuje dvě vyšší autority – Buddhu a krále. Buddhismus je náboženství, které se nezabývá otázkou existence boží, důraz je kladen na přítomný život a jeho prožívání. Buddha tedy není považován za bytost božskou, je ctěn jako velký učitel, který objevil způsob života bez strastí a chmur. Uctívání Buddhy je vlastně projevem úcty k moudrosti (Dhamma). A také ku kráse, země oplývá nádhernými buddhistickými chrámy a slavnostmi. Buddhismus tedy hraje velmi důležitou roli v psychice obyvatel této země. V Thajsku žije i pár křesťanů, hlavně na severu; na jižní hranici s Malajskem žijí muslimové, kteří tam dosti nepříjemně zlobí, avšak 95 procent obyvatel jsou buddhisté. Duchovní hodnoty buddhismu ochraňují zemi před dekadentními vlivy západní konsumní společnosti, zatím. Další důležitou úctyhodnou autoritou je funkce krále. V říjnu zemřel panovník Rama IX., vlastním jménem Bhumibol Adulyjadej, který nastoupil na trůn roku 1946 a byl tedy nejdéle sloužící hlavou státu na světě. Byl to mimořádný člověk a chovám k němu nesmírnou úctu. Spatřil jsem ho v Bangkoku při oslavě jeho 80tých narozenin a působil důstojným dojmem. Byl to muž velmi vzdělaný a talentovaný. V národní galerii v Bangkoku se mi nejvíce líbily dva obrázky, oba namaloval král. Návštěvy dignitářů vítá na letišti královská kapela hrou pochodů, které složil král. Bhumibol hudbu nejen skládal, byl též dobrým muzikantem, zahrál si jazz na altosaxofon i s takovými legendami jako Benny Goodman a Duke Ellington. Mezi lidem byl král oblíben a uctíván bezmála jako Buddha, nejen na veřejných místech, ale i v soukromí najdete portréty krále a královské rodiny. Je to obdiv zasloužený, král o své poddané vskutku pečoval. Jeden příklad za všechny. Před léty se v Thajsku rozmohlo užívání omamných drog, především opia, které bylo produkováno na severu v oblasti „zlatého trojúhelníku“. Vláda se rozhodla tvrdě zakročit proti farmářům pěstujícím mák. Král navštívil Chiang Rai a promluvil s vesničany v okolí, potom prohlásil: „Posílat ty pěstitele do vězení nemá smysl, něco pěstovat musí, aby uživili rodinu.“ Potom nechal založit v kraji výzkumný ústav, jehož posláním bylo najít vhodnou náhradu za mák. Chudé farmáře král i finančně podpořil a tak dnes se na severu Thajska pěstují jahody a jiné cizokrajné ovoce i zelenina. Tento „královský projekt“ byl založen roku 1969 a dnes na severu o opium nezavadíte, pokud není propašováné ze sousední Barmy nebo Laosu. Královských projektů, zaměřených na zlepšení života venkovanů, jsou v Thajsku tisíce. Dobročinná je i královna Sirikit, která se neúnavně věnovala charitativní činnosti. Svým poddaným pomáhala vydatně, například když krátce po korunovaci jel královský pár na oficiální návštěvu západních zemí, nechala si královna ušít mnoho šatů z thajského hedvábí a v cizině nejen oslňovala svojí krásou, ale hlavně propagovala thajské hedvábí. U toho však nezůstalo. Po návratu domů navštívila mnoho vesnic, kde ženy pracně hedvábí produkovaly, pomohla jim založit kooperativy a podpořila je i finančně, aby se mohly stát nezávislými a soběstačnými. Thajský král, který byl nejbohatším mužem v zemi, prohlásil: „Moje bohatství je bohatstvím thajského lidu, já je pouze spravuji a rozhoduji, jak je užívat. Předat je politikům nehodlám, vím dobře jak by s tím naložili.“ A není to jen nedávný král, velké vážnosti se těší sama královská instituce. Ve velké úctě je chován Rama V., který dovedl uchránit svoji zemi před kolonisací evropskými mocnostmi. Sousední Burmu obsadili Angličané, Vietnam a Kambodžu si podrobili Francouzi, Holanďané zase kolonisovali ostrovy dnešní Indonésie, jen Thajsko zůstalo svobodné.

I v Thajsku žijí lidé politicky ambiciozní a nechci vzbudit dojem, že politická historie země byla vždy idylická. V minulém století spravovala zemi po mnoho let vojenská diktatura, ohrožena byla také komunistickými bojůvkami, podporovanými z Vietnamu a Číny. Vládních převratů bylo nespočetně, ty jsou jakýmsi thajským národním sportem. Veškeré politické kotrmelce však země i její obyvatelé ustáli právě díky úctyhodným autoritám Buddhy a královského trůnu. Na krále si netroufli ani mocichtiví generálové. Tento thajský případ mne dosvědčil jak důležité jsou pro národ, stát ba i jednotlivce nějaké vyšší a úctyhodné autority. Ta úcta však nemůže být nadiktována shora, musí růst z myslí a srdcí většiny občanů. V Thajsku není radno mluvit hanlivě o Buddhovi nebo králi, také jen hlupáka by něco takového mohlo napadnout. Král už zemřel a Thajci se obávají co nastane. Korunní princ Maha Vajiralongkorn se jaksi nevyvedl ideálně, to ví v Thajsku každý, veřejně se o tom však nemluví. V soukromí mezi přáteli jsem se o královské rodině dozvěděl hodně, psát o tom by se ale neslušelo. Decentnost je nezbytnou součástí thajské kultury, proto také nemohli Thajci pochopit způsob, jakým západní sdělovací prostředky informovaly o aféře Billa Clintona s Monikou Lewinskou. V jejich zemi platí zásada, že špinavé prádlo se pere doma, za zavřenými dveřmi. Thajce nikterak neodpuzovalo to co dělal Bill s Monikou, či lépe řečeno co ona dělala jemu; správné to sice nebylo, bylo to ale lidské.

S despektem však pozorovali jak spodní prádlo bylo v Americe práno veřejně, tím byla dle thajského nazírání snižována důstojnost presidentského úřadu. Mnohý západní člověk bude tu argumentovat svobodou slova, buddhistický náhled bude dbáti spíše dobrého vkusu a uctivosti.

Co dodat závěrem k poměrům českým? Že by se buddhismus zdárně ujal v kotlině české je krajně nepravděpodobné. Královské rody už nám vymřely po meči i po přeslici a po zkušenosti s volbou presidenta si ani netroufnu navrhovat volbu krále. Jediné co mne napadá je nabídka učit se od psů. Ti také žijí život společenský a zdárně, dlouho jsem jejich smečky studoval na Východním Timoru, kde jsou jen málo ovlivněni lidskou péčí. Psí smečka má rovněž svoji hierarchii, vůdce však není určen rodovou tradicí či volbou, v čele stojí jedinec, který je nejzpůsobilejší. A když zestárne, na jeho místo nastoupí pes mladší, který starého předáka nenechá utratit, ba ani ho nezapudí nebo do domova pro staré psy neodloží. Smečka se o vysloužilého vůdce postará. Jak to ti psi dělají, že si vyberou vždy toho nejschopnějšího? Nejspíše to bude tím, že instinktivně vycítí autority skutečně úctyhodné.

Jaroslav Kovaříček, Laurieton

Autor: Jaroslav Kovaříček | úterý 22.11.2016 12:24 | karma článku: 5.56 | přečteno: 165x

Další články blogera

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o komunismu a komunistech.

"Strašidlo bloudí Evropou — strašidlo komunismu.” Tak pravili Marx a Engels úvodem svého spisku „Komunistický manifest“, který vydali v roce 1848. A měli pravdu.

3.6.2017 v 13:02 | Karma článku: 24.53 | Přečteno: 727 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o poezii.

Před pár lety přišel za mnou jeden starší muž a požádal mne zdali bych mu nemohl natočit album jeho poezie. Ten nápad dostal při poslechu mého rozhlasového pořadu poezie japonského básníka Bašó.

28.5.2017 v 5:37 | Karma článku: 5.97 | Přečteno: 82 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o stáří.

Stáří je záležitost, která za zamyšlení stojí. I když nám to téma nepřipadá zrovna radostné, je to proces k životu náležející; pokud tedy máme to štěstí se stáří dožít.

16.5.2017 v 14:48 | Karma článku: 16.86 | Přečteno: 402 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o sexu.

Aby nedošlo ku zbytečnému nedorozumění musím předeslat, že pokud čtenář očekává nějaké lechtivé povídání bude zklamán. Sex je totiž složité téma, které nelze brát na lehkou váhu a proto stojí za zamyšlení.

20.4.2017 v 8:16 | Karma článku: 7.84 | Přečteno: 300 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Limes: Nebezpečí na římské hranici

Limes Romanus, fascinující starověký systém opevnění, jenž chránil římské impérium před nájezdy barbarů. Ochranný val, který byl po Velké čínské zdi, největší stavbou vytvořenou lidskou rukou.

23.6.2017 v 10:00 | Karma článku: 9.67 | Přečteno: 320 |

Karel Sýkora

Garbage – The World Is Not Enough

"The World Is Not Enough" is the theme song from the eponymous 1999 James Bond film, performed by American-Scottish alternative rock group Garbage.

23.6.2017 v 6:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 |

Aleš Pawlus

Neboj.

Nemůžu nenapsat pár slov o tom, co se mi nedávno stalo. A stalo se mi to velmi fajn, neboli fajně..

22.6.2017 v 18:31 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 356 | Diskuse

Jiří Turner

Snový svět Františka Skály

Nevíte, jak se dostat do kouzelného, snového a pohádkového světa? Není to těžké, stačí v Praze nasednout na metro „A“ dojet na stanici Malostranská a hned po výstupu zahnout vpravo ke vchodu do Valdštejnské jízdárny.

22.6.2017 v 12:14 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 175 | Diskuse

Karel Sýkora

Moudrý citát XCVII.

Milada Horáková byla česká politička, oběť justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století za vykonstruované spiknutí a velezradu.

22.6.2017 v 9:12 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 94 |
Počet článků 22 Celková karma 13.80 Průměrná čtenost 327

musicolog, hudební filosof, autor a básník, skladatel hudby pro psy a hudby léčivé, profesionálně působil jako rozhlasový hlasatel a režisér v australské společnosti ABC.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.