Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rozjímání o svobodě

27. 05. 2016 6:03:21
Vyrůstal jsem v zemi obehnané ostnatým drátem, takže jsem nemohl svobodně cestovat, i když jsem po tom nesmírně toužil.

Teprve začátkem šedesátých let dostali jsme jako studenti povolení k výměnnému zájezdu s kolegy z musicologické katedry v Berlíně, pochopitelně východním. Socialistická část Berlína působila dojmem depresivním. Kromě několika zajímavých muzeií navštívili jsme i onu věhlasnou zeď. Přes tu zeď viděli jsme nějaké budovy v západním Berlíně a na jedné z nich velký napis: Díváte se do svobodné části světa. To bylo napsáno samozřejmě německy. Pro mne to byl nezapomenutelný zážitek, zasnil jsem si o tom, jak krásné by bylo takovou svobodnou část světa navštívit. Ba co lepšího, ve svobodném světě žít. Na to však velká naděje tenkráte nebyla.

Zásluhou sovětské „bratrské pomoci“ v srpnu 1968 ocitl jsem se znenadání ve svobodném světě, tedy ve Vídni. Neměl jsem ponětí kam bude směřovat moje životní cesta, důležité bylo, že jsem byl komunistické klece venku. Na můj dopis do Austrálie odpověděl mi Bořek Šindler dopisem psaným na stroji bez čárek a háčků. Takové psaní jsem viděl poprvé a zanedlouho i já jsem byl nucen tak psát na svém anglickém psacím stroji. Začátek toho dopisu mám v dobré paměti, Bořek psal: „Vitejte ve svobodne casti sveta. Rikam to nevesele, rub a líc svobody za cas poznate sam.“ Přemýšlel jsem o tomto sdělení a vlastně přemýšlím dodnes. Co to je rub a líc svobody? Co vlastně je svoboda?

Potkal jsem potom v Austrálii holandského Žida, jmenoval se Karl Florsheim, který mi vyprávěl jak konec války strávil v Terezíně. „Podmínky byly hrozné,“ říkal „ my se těšili na svobodu, aniž jsme si mohli být jisti, že se jí dožijeme. Ale stalo se, já přežil do května 1945, kdy byl tábor Terezín osvobozen. Náhlá svoboda mne překvapila, ale byl jsem vlastně velmi zklamán. Na ten tvrdý řád jsme navykli, ale na svobodu jsme připraveni nebyli. Nevěděl jsem kam jít, nevěděl jsem co dělat.“

S podobnými rozpaky se potkávám při návštěvě své rodné země, která dnes požívá svobody, v jakou jsme si v tuhých létech komunistického diktátu ani netroufali doufat. Cožpak svobodná vlast pro tyto lidi nic neznamená?

Svoboda jeví se být ideálem nadevše ušlechtilým, měli jsme Radu svobodného Československa, poslouchali jsme Svobodnou Evropu; jenomže také se jeví, že různí lidé pojímají to slovo svým a dosti odlišným způsobem. Svoboda je tedy slovo zapeklité, které je možno interpretovat více způsoby. Například do angličtiny lze slovo svoboda přeložit buď jako freedom anebo liberty, oba pojmy jsou významem podobné a mají širokou škálu významů. Tak třeba slovo liberty lze do češtiny přeložit jako svoboda, ale i volnost, svolení, výsada, opovážlivost, drzost či nepřístojné chování. Pro slovo freedom nám slovník nabízí výrazy podobné i odlišné, jako třeba osvobození, nezávislost, otevřenost či nenucenost. Nevím kolik synonym má pro slovo svoboda jazyk český, ale těch odstínů bude asi také dost.

Filosofové zabývají se otázkou svobody od pradávna. Ve starém Řecku svoboda se vztahovala ku společenskému postavení člověka, svobodný byl občan nezávislý na nějakém pánovi na rozdíl od závislého otroka. Ve svém spise Politika považuje Aristotelés svobodu jako podstatnou součást demokracie, chápe ji však jako hodnotu především etickou – občan má používat daru svobodného rozhodování k pěstování ctnosti. Také řekl: „Otrokem je ten, kdo dává přednost pohodlí před svobodou.“ Myslím, že četba Aristotela by dnes velmi prospěla jak politikům tak i občanům. Jako paradox můžeme shledat pojetí svobody u školy stoiků, kteří mluvili o vnitřní svobodě, která rozumem potlačuje pudy a vášně. Také křesťanští teologové se zabývali otázkou do jaké míry může být člověk svobodný a zdali opravdu svobodu potřebuje. Reformátor Martin Luther vyprovokoval značnou odezvu svým spisem O svobodě křesťana, kde formuluje paradox: Křesťan je nejsvobodnější pán ze všech, nepodřízený nikomu; křesťan je nejoddanější služebník všech, podřízený každému.

Anglický filosof John Stuart Mill napsal v roce 1859 svoji slavnou esej O svobodě, kde rozlišuje mezi svobodou jako možností volit a svobodně konat, a svobodou jako nepřítomností vnějšího útlaku. Moderní demokratické systémy jsou založeny na občanských svobodách, bez kterých nemohou úspěšně fungovat. Záleží ovšem na politické vyspělosti občanů, jak tyto svobody užívají a respektují.

Jsou lidé, kteří si představují svobodu bezbřehou, tedy vše je dovoleno, mohu dělat co chci či co mne napadne. Jenže ku každé svobodě váže se i řada vymezujících vlastností. Mohu dostat chuť vyskočit si dvacet metrů vysoko, zemská přitažlovost mne ale snadno přesvědčí, že si vyskakovat jak mne napadne nemohu. Jednou z definicí svobody je mít možnost volby. Pojato takto je vlastně každý člověk svobodný. Každý den děláme všelijaká rozhodnutí, někdy dobrá, jindy hloupá, to však neubírá nic na kráse svobody. V tomto smyslu je i vězeň v žaláři svobodný, neboť nikdo mu nemůže ubrat možnost volby. Mnohý člověk na svobodě právě toho se nejvíce bojí, totiž plně využívat této samozřejmé možnosti. Dělat rozhodnutí je totiž úkol náročný a nesnadný. Možná tak si lze vysvětlit proč tolik lidí v postkomunistických zemích neraduje se z nabyté občanské svobody. Byli zvyklí, že za ně rozhodovala strana, i když ji případně nenáviděli. To je asi jeden z důvodů proč někteří starší lidé prohlašují, že za komunistů to bylo lepší. Jistě, bylo to lepší, ale jen pro vyvolené soudruhy. Většina národa držela hubu i krok, pokud právě nestáli ve frontě na toaletní papír či co.

Panuje mezi lidem domněnka, že svoboda je opakem nesvobody, ovšem není tomu tak. Nesvoboda, či řečeno jinak poroba, je zřetelná, není o ní pochyb. Svoboda naproti tomu je pojem příliš abstraktní, takže se jím mohou ohánět, a často to i dělají, všelijací diktátoři a usurpátoři. S úctou vzhlížíme k vojákům, kteří se se zbraní v ruce postavili vetřelcům a bojovali za svobodu své vlasti. Jenže dnes si lecjaká parta hrdlořezů někde v Africe také říká „freedom fighters“, tedy bojovníci za svobodu.

Marxisté tvrdívali, že svoboda je poznaná nutnost. Pokud se nemýlím, tak tuto myšlenku neformuloval Marx nýbrž filosof Spinoza někdy v 17. století. Ostatně tuto moudrost jsem nikdy nepochopil, mně se svoboda jevila spíše jako nutnost zbavit se komunistů. Jejich systém vládnutí přece znamenal omezení mnohých důležitých svobod, jako svobody cestování, spolčování atd. Dnes mají čeští občané možnost svobodně cestovat, ovšem i tak má míra svobody cestování všelijaká omezení. Měl jsem v plánu navšívit Tibet, čínští soudruzi dali mi sice vízum do Číny, nikoliv však povolení ke vstupu do Tibetu. Ano, svobodné cestování je omezováno udělováním víz a jiných byrokratických hloupostí. Když přiletím do Bangkoku, na letišti mi policista vlepí do pasu razítko s povolením pobytu na 30 dní. Pro vízum do komunistické Číny jsem musel vyplnit haldu formulářů a odpovědět na otázky, po kterých soudruhým vůbec nic nebylo.

Může mít svoboda i škodlivé účinky? Špatně pochopený ideál svobody je nejen neužitečný, může být přímo škodlivý. Je prospěšné ujasnit si o jakou svobodu jde a k čemu má sloužit. V šedesátých letech minulého století přišla do módy tzv. liberation (tedy osvobozování.) Women’s liberation je hnutí feministické, s jiným osvobozováním přišla také sexuální revoluce, osvobozovacího hnutí dočkala se i zvířata (animal liberation) a s dalšími osvobozovacími hnutími se roztrhl pytel. Většina z nich má společné to, že mají jasný cíl proti kterému se bouří, cíl ku kterému míří je často velmi mlhavý. Založit nějaké osvobozovací hnutí je dnes nejen snadné, ale mnohými nepoučitelnými hlupáky i vítané. Byl jsem v Iránu, když se země osvobodila od diktátu šáha Pahlavího. V následující náboženské diktatuře ajatolláha Chomejního a jeho tlupy islámských mudrců vzpomínala většina obyvatel, ovšem jen potichu a opatrně, na staré špatné časy. Před pár lety jsme zažili arabské jaro, ale nejeví se, že by svržení presidenta Mubáraka přineslo Egypťanům kýženou svobodu.

Mladí lidé na západě požívají dnes velkých osobních svobod. Moje generace vyrostla v „teroru“ rodičovské i učitelské autority. Dnes se může dospívající výrostek s rodiči rozvést, pokud mu zabraňují v navštěvování diskoték či provozování jiných libých zábav. Jsou na tom lépe než ti, kterým systém kulturních pravidel určoval životní směr a upozorňoval na mravní minová pole? Má-li takový mladý a nezkušený člověk svobodu jít kamkoliv, jak pozná kam jít je žádoucno? Je-li vše dovoleno jak rozeznat dobro od zla? Proto tolik mladých lidí bezradně bloudí svým životem, jak zjišťujeme ze statistik depresí, duševních chorob ba i narůstající sebevražednosti u mládeže. Možná ta svobodomilnost, propagovaná systémem, má nějaké komerční pozadí. Ztraceného člověka lze snadno vést směrem, který komu vyhovuje.

Inu, není osvobození jako osvobození. Začne-li kdo mávat před námi praporem svobody, je lépe se mít na pozoru. Svoboda jako taková jest příliš abstraktním pojmem. Existují však dílčí svobody, které jsou ve společenském životě důležité. Tak třeba svobody cestování, vyznání, spolčování, tisku. Tyto svobody jsou zpravidla stanoveny v Ústavě a zákonech. Ani zde však nelze dosíci přesného objektivního rámce. Má být svoboda spolčování dopřána teroristickým skupinám jako jsou například Mafie nebo Komunistická strana? Svobodu cestování nelze dopřát člověku stíhanému soudem pro podezření z nezákonné činnosti. Svoboda náboženská zdá se být svou podstatou nevinná, co však s náboženstvím, které hodlá potlačit jiné víry a ujmout se rozhodující moci?

Složité je to i se svobodou slova, o které se nestále vede debata. Je opodstatněný nějaký druh censury či má být svoboda projevu ničím a nikým neomezována? Populární je výrok osvíceného francouzského myslitele Voltaira: „Nesouhlasím s tím co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Takové prohlášení zní velmi vznešeně, radost to poslouchat. Rád bych však věděl jak by se onen dobrák Voltaire tvářil, kdyby někdo prohlásil, že Voltaire ho okradl, zhanobil jeho dceru a navíc podvádí daňový úřad. S tím by jistě nesouhlasil, ale opravdu by hájil právo takto mluvit? Zřejmě by se dovolával spravedlnosti u soudu, na základě tak vážného obvinění by možná byl vzat do vazby a právníci by mu vydatně odpomohli od jeho slušného jmění. A jak znám soudní systém, nejsem si jist, zdali by proti takové lži vyhrál, totiž v případě, že jeho protivník by měl více financí na právníky.

Jak patrno, pojem svobody je značně složitý. Žádná civilisace nebyla postavena na konceptu svobody, kde vše je dovoleno. Aby mohla řádně fungovat, každá kultura má vypracovaný systém hodnot s náležitými tabu, příkazy a zákazy. Rozhodující je jak tento svobodu vymezující systém byl stanoven. Pokud byl svévolně nadiktován vládnoucí skupinou k jejímu vlastnímu prospěchu, lze mluvit jen o porobě a diktatuře. Souhrn kulturních hodnot lze však ztěží formulovat procesem všeobecného konsensu, je jen málo situací kde by se všichni lidé na něčem rozumném shodli. V dávných dobách byla pravidla určována radou starších či osobnostmi respektovanými pro jejich moudrost a zkušenosti. V moderní době máme k tomuto účelu volené politiky, podle toho náš svět vypadá.

Zajímavé je, že když v roce 1992 vyhlásilo předsednictvo České národní rady Listinu základních práv a svobod mluvilo se tam jen nepatrně o povinnostech. Není smysluplné svobody bez povinností a zodpovědnosti. Jsou však i lidé, kteří chápou svobodu jako způsob jak se povinnosti vyhnout.

Není pochyb o tom, že v moderní době požíváme širokou škálu občanských i osobních svobod, které pro minulé generace samozřejmostí nebyly. Důležitou je ale otázka, zdali moderní člověk je šťastnější než jeho předci. Vysoká spotřeba pilulek antidepresív nám v tomto směru cosi naznačuje.

Jaroslav Kovaříček, Laurieton, Austrálie

Autor: Jaroslav Kovaříček | pátek 27.5.2016 6:03 | karma článku: 8.88 | přečteno: 305x

Další články blogera

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o komunismu a komunistech.

"Strašidlo bloudí Evropou — strašidlo komunismu.” Tak pravili Marx a Engels úvodem svého spisku „Komunistický manifest“, který vydali v roce 1848. A měli pravdu.

3.6.2017 v 13:02 | Karma článku: 24.53 | Přečteno: 727 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o poezii.

Před pár lety přišel za mnou jeden starší muž a požádal mne zdali bych mu nemohl natočit album jeho poezie. Ten nápad dostal při poslechu mého rozhlasového pořadu poezie japonského básníka Bašó.

28.5.2017 v 5:37 | Karma článku: 5.97 | Přečteno: 82 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o stáří.

Stáří je záležitost, která za zamyšlení stojí. I když nám to téma nepřipadá zrovna radostné, je to proces k životu náležející; pokud tedy máme to štěstí se stáří dožít.

16.5.2017 v 14:48 | Karma článku: 16.86 | Přečteno: 402 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o sexu.

Aby nedošlo ku zbytečnému nedorozumění musím předeslat, že pokud čtenář očekává nějaké lechtivé povídání bude zklamán. Sex je totiž složité téma, které nelze brát na lehkou váhu a proto stojí za zamyšlení.

20.4.2017 v 8:16 | Karma článku: 7.84 | Přečteno: 300 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Děti jsou jak prdy – máš rád jen ty svoje

Tak tohle moudro jsem zaslechla docela nedávno a donutilo mě přemýšlet. Přemýšlet i o tom jak ve vlastních, byť nevychovaných dětech, uctíváme kult dítěte a považujeme naše nevychované potomky za dokonalost samu sebe...

23.6.2017 v 20:20 | Karma článku: 14.53 | Přečteno: 348 | Diskuse

Karel Trčálek

Zemanova svině

Nominativ, svině, svině. Genitiv, svině, sviň / sviní. Dativ, svini, sviním. Akuzativ, svini, svině. Vokativ, svině, svině. Lokál, svini, sviních. Instrumentál, sviní, sviněmi ...

23.6.2017 v 18:32 | Karma článku: 20.35 | Přečteno: 1071 | Diskuse

Milan Radek

Uctivý služebníček Macron poslušně hlásí že už těm neposlušným državám vynadal

Mutti mu přece jasně řekla že má těm vidlákům odvedle vynadat, aby už začali poslouchat, a on bez odmluv splnil rozkaz. Mutti přece nebude na vlastní ústa říkat to co může říkat on za ní. Marine Le Pen měla pravdu že ve Francii

23.6.2017 v 18:10 | Karma článku: 38.43 | Přečteno: 1461 | Diskuse

Karel Trčálek

Proč reaguji na články jiných blogerů? Protože jsem parazit!

Blog je, alespoň pro mě, především hra. Může-li jistá „ekonomka“ či jistí blogeři své lži a svou propagandu více či méně podařeně prezentovat jako odhalování „skutečné“ pravdy, pak si já můžu z jejich lhaní dělat legraci

23.6.2017 v 16:37 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 361 | Diskuse

Milan Šupa

Otevřená konfrontace s negativním názorem čtenáře

"Pane blogere, já osobně patřím k lidem s duchovním zaměřením, ale mnohé Vaše příspěvky vnímám jen jako samu negaci. Proto Vaše jednostranné názory ("co je špatné") většinou už ani nečtu.

23.6.2017 v 15:15 | Karma článku: 8.30 | Přečteno: 345 | Diskuse
Počet článků 22 Celková karma 13.80 Průměrná čtenost 327

musicolog, hudební filosof, autor a básník, skladatel hudby pro psy a hudby léčivé, profesionálně působil jako rozhlasový hlasatel a režisér v australské společnosti ABC.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.