Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rozjímání o penězích

17. 02. 2016 5:48:27
Připadá mi, že svět se točí čím dál tím více kolem peněz, slyšíme o nich ze všech stran. Nejen o celosvětové finanční krizi, ale třeba i zprávy o sportovcích a jiných populárních tajtrdlících jsou doplňovány informací o výdělcích.

Připadá mi, že svět se točí čím dál tím více kolem peněz, slyšíme o nich ze všech stran. Nejen o celosvětové finanční krizi, ale třeba i zprávy o sportovcích a jiných populárních tajtrdlících jsou doplňovány informací kolik kdo vydělal, jako by nám na tom záleželo. Stačí jen trochu se zamyslet, aby si člověk uvědomil, že peníze jsou jedním z nejpodivnějších vynálezů – samy o sobě neznamenají totiž vůbec nic. Přesněji jsem si to uvědomil, když jsem žil v Adelaidě. Náš dům byl na kopci kde nebyl přípoj na městský vodovod. Vodu jsme čerpali z vrtu skoro 400 metrů hlubokého, na který bylo napojeno 13 domácností. Jednoho dne se přistěhoval nový soused, který - jak se ukázalo – vyčerpával třetinu naší vody. Byl jsem v té době presidentem vodní kooperativy a tak jsem s ním dal řeč. Vysvětlil jsem mu, že jeho spotřeba vody je nadměrná a proto bych rád zkontroloval potrubí, voda zřejmě někde uniká. On jen pokrčil rameny a odvětil, že má na zahradě automatické zavlažování a to kropí za každého počasí. „Mně je jedno kolik vody vypotřebuji,“ řekl, „na zaplacení já mám peněz dost.“ Byl to zbohatlík. Tak jsem mu vysvětlil, že nevíme jak silný zdroj vody tam dole je a kdyby každý plýtval vodou jako on, mohli bychom jednoho dne být bez vody. A dodal jsem, že těch svých peněz by se nenapil, nenajedl, ba ani jako toaletní papír by je nemohl použít, to poslední jsem mu řekl ovšem poněkud jinou formou, a ještě doporučil, kam si může ty svoje peníze uložit. Výsledkem jeho rozmařilého zalévání bylo, že si poničil trávník a zahubil stromy, neboť australské blahovičníky jsou uzpůsobeny pro podmínky v suchém podnebí a nadbytek vody nesnáší. Tento soused vzešel z chudých poměrů, ale zbohatl v Kanadě nějakým obchodováním. Soused z druhé strany, původním povoláním učitel, zase nadělal velké peníze podivnými kšefty s opály. Tak mu to stouplo do hlavy, že si každý rok kupoval nového Rolls Royce a chtěl, aby ho sousedé zdravili. Tím přišel o všechny přátele u nás na kopci. Šel jsem jednou na procházku se psem a on u mne zastavil, aby se pochlubil svým novým stříbrným Rolls Roycem; já ho ale zklamal, nad jeho autem jsem totiž neprojevil obdivné nadšení. Řekl jsem: „Což o to, RR je pěkný, ale je tu jeden háček. Zdalipak víš, že naše milostivá královna může řídit třeba nejlepší model BMW nebo Ferrari, nikoliv však RR, na to musí mít šoféra, to už patří k tomuto vozidlu. Takže když ty takhle jezdíš v tom svém novém autě po městě, lidé si o tobě myslí, že děláš šoféra nějakému zbohatlíkovi.“

Tohle byly příležitosti poznávat uvažování lidí, kteří přišli rychle k penězům. Postupně se do našeho kouzelného předměstí, s výhledem na město i záliv, stěhovali další zbohatlici a žít mezi nimi nebylo zajímavé ani příjemné. Měl jsem možnost pozorovat jak rychle nabyté a nadměrné bohatství ovlivňuje chování lidí, jejich mentalitu. Velký dům s bazénem jsem prodal a nastěhoval se do malého domečku na východním pobřeží. Na mne totiž peníze žádný ohromující vliv nemají. Stačí mi mít peněz tolik kolik potřebuji ke skrovnému a příjemnému životu, každý dolar navíc by byl naprosto zbytečný. Peníze samy o sobě jsou vskutku neužitečné. Představte si, že máte krabici, v ní osum milionů korun, jste uprostřed Sahary a stovky kilometrů kolem není nic než písek. Zahynete žízní i kdyby tam těch milionů bylo desetkráte víc. V Austrálii máme peníze plástové a ty nehoří, tak si s nimi člověk ani doutník zapálit nemůže. Mince se občas hodit mohou, když se do nich vyvrtají dírky dají se použít jako knoflíky.

Zajisté, peníze k životu potřebujeme, zdaleka ne však tolik, kolik si mnozí lidé snaží nahrabat. Peníze jsou jakousi iluzí. Různé formy platidel existují od pradávna, již asi 2,000 let před naším letopočtem existoval jakýs bankovní systém ve starém Babylonu. První mince byly raženy v Řecku asi 600 let pnl. O povaze peněz rozjímal už Aristoteles ve svém spise Politika, kde v deváté kapitole knihy první rozlišuje mezi přirozeným uměním opatřovat si prostředky k dobrému životu a perverzním způsobem hromadění co nejvíce peněz, ten druhý případ zamítá. Tedy nic moc nového pod sluncem, pouze snad to, že dnes je těch hrabivců přemnoho a hromadí sumy čím dál tím nehoráznější.

Tedy od dob pradávných existovali na světě lidé bohatí a chudí. Snad to začalo nějakými náčelníky, kteří počali hromadit bohatství, aby se tak vyvyšovali nad ostatní. Bohatství, zpočátku skrovné, se dědilo a tím se i akumulovalo. Děti, narozené do bohaté rodiny, byly v blahobytu vychovávány, na přepych byly navyklé a s penězi dovedly zpravidla zacházet. Moderní doba svým nesmírným rozvojem technologie umožňuje některým jedincům získat obrovské bohatství v krátkém čase. Tito rychlokvašení milionáři a miliardáři jsou prazvláštní kastou a jen málo z nich ví jak peníze smysluplně používat. Přiznám tu, že mně bohatí lidé nevadí, to spíše mám antipatie k lenošivým chudákům. Posuzuji člověka ne podle toho kolik peněz má, nýbrž podle toho jak je nabyl a jak s nimi nakládá.

Mnozí zbohatlíci snadno podlehnou dojmu, že peníze jim dávají velkou moc, to je ovšem toliko iluze. Jednak je na světě dost lidí, kteří jim na ty peníze kašlou, a také se často stává, že velké peníze získají moc nad boháčem. Bohatství dovede zaslepit lidskou duši a zbohatlík se zmítá mezi neukojitelnou hrabivostí a strachem ze ztráty peněz. Jistě, penězi je možné uplácet, ne však každého. A hlavní otázkou jest, zdali ty velké peníze přinášejí šťastný život. Jak patrno, peníze štěstí nezaručují. Nejbohatší žena v Austrálii Gina Rinehart má příjem z těžby nerostného bohatství asi 40 milionů dolarů týdně, moc šťastně ale nevypadá. Tedy vypadá tak, jakoby veškerý příjem utratila za jídlo. Se svými dětmi se soudí o peníze a přátel nemá, neb každého kdo se přiblíží podezírá, že má zájem toliko o její peníze (což jest nejspíše pravda.)

V Adelaidě mne potkalo štěstí poznat se s finančně zkušeným mužem. Walter byl milovník dobrých vín a tak jsme spolu občas mudrovali u skleničky. Svěřil se mi, že se léta živil jako makléř s nemovitostmi a vydělával slušné peníze. Jednoho dne je spočítal a zjistil, že už má dost, přestal pracovat a věnoval se dobrovolné charitativní činnosti. To mu bylo něco přes padesát. Měl pěkný dům a dobré auto, nic však okázalého. Jeho přístup k penězům mne zaujal a když se příležitost naskytla, odešel jsem do penze v 52 letech. Od té doby pracuji jen příležitostně, jen pokud mne taková práce zajímá. Většinu času věnuji dobrovolné práci pro všeobecné dobro. Nechápu proto myšlení lidí, kteří se neustále pachtí za penězi; čím víc jich mají, tím víc jich chtějí.

Jistě, jsou lidé, kteří vydělávají velké peníze, ktere si nejen zaslouží, ale hlavně je potřebují. To jsou třeba drobní podnikatelé, kteří hodnoty vytvářejí. Peníze potřebují na rozšiřování podnikatelských činností, pokud jim firma prosperuje. Berou však na sebe veškerá rizika a když se podnikání nedaří, což nemusí být jejich vinou, mohou ztratit vše, včetně svého domu. Dříve jim pomáhala zajišťovat peníze burza, ta se však proměnila v kasíno. Soukromý podnikatel pracuje dnes dlouhé hodiny a odměna často není úměrná vynaložené dřině. To šéfové velkých korporací jsou na tom dnes jinak, ti berou plat ať svítí slunce nebo prší. Plat je obrovský, zodpovědnost nepatrná. Uvedu pár příkladů z Australie. Obrovské finanční společnosti AMP vládnul kdysi P. Batchelor, akcie měly hodnotu více jak 30 dolarů, ale pod vedením tohoto odborníka klesly pod 4 dolary a firma se málem rozpadla. Bylo nutno se tohoto šéfa zbavit, tak dostal zlatý padák. Kolik milionů to bylo se přesně neví, balík to ale byl tučný. Podobné to bylo se šéfem telekomunikační společnosti Telstra, velkohubým přeborníkem Sol Trujilo. Když se ujal vedení této mamutí společnosti, Telstra akcie měly hodnotu 5 dolarů; po pěti letech šéfování, klesly akcie o 30 procent. Ztráty zaznamenali především běžní lidé, jejichž peníze ve starobním pojištění byly investovány do této vždy předtím solidní a bezpečné firmy. Pan Trujilo si nechával přidávat na výplatě a dotáhl svou odměnu až na 13 milionů ročně. To je slušný plat i v dnešních poměrech. Vybral si svůj zlatý padák v hodnotě 9 milionů dolarů a vrátil se do rodné Ameriky. Proč tento odborník dostal tak důležité místo je mi záhadou. Předvedl se skvěle již doma, když pod jeho vedením firma Graviton zkrachovala. Potom se ujal vedení telekomunikační společnosti US West, kde se mu podařilo snížit hodnotu akcií z 69 amerických dolarů na něco málo přes dolar.

Takových případů je nepřeberně, Současný šéf australské letecké společnosti Qantas je Ir Alan Joyce. Roční plat 3 miliony dolarů mu byl málo, tak si nechal přidat a teď bere 5 milionů. Zatímco jeho plat stoupá k nebesům, společnost Qantas zvolna klesá k zemi. Ředitelé bank berou rovněž nehorázné platy a jejich zásluha na zvýšení zisku spočívá zpravidla v tom, že propustí nějaké zaměstnance a na zákazníky uvalí nové poplatky. Takovéhle poměry tedy panují v postkapitalistickém systému. Peníze nikomu nezávidím, ale nemohu pochopit jak může někdo tak horentní roční plat utrácet. Plat bývalé ministerské předsedkyně Gillardové byl necelý půl milionu dolarů a tato pozice nese sebou zodpovědnost za řízení celé země. A není to pozice zajištěná, politici musí každé 4 roky předstoupit před voliče. A Gillardová byla z posice vyšoupnuta přítelem a stranickým kolegou.

Tahle zběsilá honba za ziskem a velkými penězi stala se moderní nemocí, kterou se nakazilo mnoho lidí. Nevidím v tom nic positivního; naopak, domnívám se, že tento chorobný proces povede k rozkladu do nedávna dobře prosperující západní ekonomie. Další finanční krize budou následovat, až k definitivnímu rozkladu finančního systému.

S tím já si hlavu lámat nemusím. Naučil jsem se, že je moudré opatřovat si peníze na to co potřebuji, ne na to co chci. V soudobé konzumní společnosti je člověk neustále bombardován reklamou a lákán k nákupu všeho možného, často i zcela nepotřebného. Je však na každém jedinci jak se naučí s penězi nakládati.

Při svých seminářích tónovací meditace, kde se zabýváme také kontrolou stresu a depresí, doporučuji účastníkům dvě zajímavé hry. Můžete si je zkusit také, jsou velmi jednoduché, potřebujete pouze čistý list papíru a tužku. Podmínky první hry jsou zadány takto: Máte neomezný zdroj financí, můžete si vybírat kolik jen vám potřeba, ovšem ty peníze musíte utrácet jen pro sebe a rodinu; a utrácet moudře, tedy neplýtvat. Všechny ty položky zaznamenejte na papír a sečtěte. Například jedna žena uvedla u auta sumu 30 tisíc dolarů. Řekla: „Ano, za ty peníze si zde mohu koupit nové, spolehlivé a pohodlné auto. Kupovat snobské auto za 300 tisíc by byla hloupá marnivost, kdy se lidé chtějí jen předvádět, a beztak to žádný obdiv k nim nevyvolá.“ Jiná žena uvedla u auta cenu 70 tisíc a vysvětlila, že tolik stojí dobrý terénní vůz, který potřebují k převážení své lodi. Ani tento požadavek nebyl marnivý, ale pochopitelný. Rozumný člověk při této hře zjistí, že vlastně moc peněz nepotřebuje. Může si koupit dům za dva miliony dolarů, jenže takový dům nekupujeme každý rok. Stejně tak auto nějaký rok vydrží. Chodit každý den do drahých restaurací také časem omrzí, stejně jako neustálé cestování po světě. Tato hra je zajímavou příležitostí zamyslet se nad funkcí peněz a zauvažovat o důležitých životních hodnotách. O penězích ta hra vlastně není.

Ta druhá hra je té první podobná, avšak mnohem náročnější. Na druhou stranu papíru napište částky, ktere jsou nezbytně nutné k nejskromnějšímu žití. Zde připomenu, že po světě jsou tisíce a tisíce politických vězňů, kteří jsou vystaveni krutému zacházení a jsou jim odepírány základní potřeby. Takový člověk ve vězení zajisté touží po tom, co většina z nás bere jako samozřejmost. Ve své kobce sní o hodnotném jídle, čisté vodě, soukromí a hlavně o svobodě. To vše většina z nás má. Jsme uvyklí požívat mnoho věcí, které nejen nepotřebujeme ale často jsou i škodlivé. Nemusíme kouřit ani se přejídat. Všechny ty luxusní věci jsou spíše přeludem a marnivostí než podstatnými životními potřebami. Při této hře si uvědomíte jak málo toho materiálna člověk potřebuje. Důležité je zdraví a také, aby v hlavě neharašilo.

Před pár lety jsme se ráno procházeli jednou zapadlou vesničkou v severovýchodním Thajsku. Jedna rodina právě na dvorku snídala a přizvala nás. Moje thajská partnerka mi tlumočila a tak jsme vedli zajímavé řeči. Vesničané mi řekli: „My jsme velmi bohatí lidé, až na to, že nemáme žádné peníze. Ale máme dobré jídlo, zdraví a radost ze života. Kdo může být bohatší než my?“ Pohoda z nich zářila, stále se usmívali. Tak jsem si vzpomněl na ty své bývalé sousedy zbohatlíky, na všechny ty chamtivé manažéry a napadlo mne – zdali i oni se ráno při snídani takto usmívají a radují se ze života. Nevím. Možná že ano, možná ne. Jedno ale vím. Radost ze života vyvěrá z laskavého srdce a s penězi nemá moc co dělat.

Připadá mi, že svět se točí čím dál tím více kolem peněz, slyšíme o nich ze všech stran. Nejen o celosvětové finanční krizi, ale třeba i zprávy o sportovcích a jiných populárních tajtrdlících jsou doplňovány informací kolik kdo vydělal, jako by nám na tom záleželo. Stačí jen trochu se zamyslet, aby si člověk uvědomil, že peníze jsou jedním z nejpodivnějších vynálezů – samy o sobě neznamenají totiž vůbec nic. Přesněji jsem si to uvědomil, když jsem žil v Adelaidě. Náš dům byl na kopci kde nebyl přípoj na městský vodovod. Vodu jsme čerpali z vrtu skoro 400 metrů hlubokého, na který bylo napojeno 13 domácností. Jednoho dne se přistěhoval nový soused, který - jak se ukázalo – vyčerpával třetinu naší vody. Byl jsem v té době presidentem vodní kooperativy a tak jsem s ním dal řeč. Vysvětlil jsem mu, že jeho spotřeba vody je nadměrná a proto bych rád zkontroloval potrubí, voda zřejmě někde uniká. On jen pokrčil rameny a odvětil, že má na zahradě automatické zavlažování a to kropí za každého počasí. „Mně je jedno kolik vody vypotřebuji,“ řekl, „na zaplacení já mám peněz dost.“ Byl to zbohatlík. Tak jsem mu vysvětlil, že nevíme jak silný zdroj vody tam dole je a kdyby každý plýtval vodou jako on, mohli bychom jednoho dne být bez vody. A dodal jsem, že těch svých peněz by se nenapil, nenajedl, ba ani jako toaletní papír by je nemohl použít, to poslední jsem mu řekl ovšem poněkud jinou formou, a ještě doporučil, kam si může ty svoje peníze uložit. Výsledkem jeho rozmařilého zalévání bylo, že si poničil trávník a zahubil stromy, neboť australské blahovičníky jsou uzpůsobeny pro podmínky v suchém podnebí a nadbytek vody nesnáší. Tento soused vzešel z chudých poměrů, ale zbohatl v Kanadě nějakým obchodováním. Soused z druhé strany, původním povoláním učitel, zase nadělal velké peníze podivnými kšefty s opály. Tak mu to stouplo do hlavy, že si každý rok kupoval nového Rolls Royce a chtěl, aby ho sousedé zdravili. Tím přišel o všechny přátele u nás na kopci. Šel jsem jednou na procházku se psem a on u mne zastavil, aby se pochlubil svým novým stříbrným Rolls Roycem; já ho ale zklamal, nad jeho autem jsem totiž neprojevil obdivné nadšení. Řekl jsem: „Což o to, RR je pěkný, ale je tu jeden háček. Zdalipak víš, že naše milostivá královna může řídit třeba nejlepší model BMW nebo Ferrari, nikoliv však RR, na to musí mít šoféra, to už patří k tomuto vozidlu. Takže když ty takhle jezdíš v tom svém novém autě po městě, lidé si o tobě myslí, že děláš šoféra nějakému zbohatlíkovi.“

Tohle byly příležitosti poznávat uvažování lidí, kteří přišli rychle k penězům. Postupně se do našeho kouzelného předměstí, s výhledem na město i záliv, stěhovali další zbohatlici a žít mezi nimi nebylo zajímavé ani příjemné. Měl jsem možnost pozorovat jak rychle nabyté a nadměrné bohatství ovlivňuje chování lidí, jejich mentalitu. Velký dům s bazénem jsem prodal a nastěhoval se do malého domečku na východním pobřeží. Na mne totiž peníze žádný ohromující vliv nemají. Stačí mi mít peněz tolik kolik potřebuji ke skrovnému a příjemnému životu, každý dolar navíc by byl naprosto zbytečný. Peníze samy o sobě jsou vskutku neužitečné. Představte si, že máte krabici, v ní osum milionů korun, jste uprostřed Sahary a stovky kilometrů kolem není nic než písek. Zahynete žízní i kdyby tam těch milionů bylo desetkráte víc. V Austrálii máme peníze plástové a ty nehoří, tak si s nimi člověk ani doutník zapálit nemůže. Mince se občas hodit mohou, když se do nich vyvrtají dírky dají se použít jako knoflíky.

Zajisté, peníze k životu potřebujeme, zdaleka ne však tolik, kolik si mnozí lidé snaží nahrabat. Peníze jsou jakousi iluzí. Různé formy platidel existují od pradávna, již asi 2,000 let před naším letopočtem existoval jakýs bankovní systém ve starém Babylonu. První mince byly raženy v Řecku asi 600 let pnl. O povaze peněz rozjímal už Aristoteles ve svém spise Politika, kde v deváté kapitole knihy první rozlišuje mezi přirozeným uměním opatřovat si prostředky k dobrému životu a perverzním způsobem hromadění co nejvíce peněz, ten druhý případ zamítá. Tedy nic moc nového pod sluncem, pouze snad to, že dnes je těch hrabivců přemnoho a hromadí sumy čím dál tím nehoráznější.

Tedy od dob pradávných existovali na světě lidé bohatí a chudí. Snad to začalo nějakými náčelníky, kteří počali hromadit bohatství, aby se tak vyvyšovali nad ostatní. Bohatství, zpočátku skrovné, se dědilo a tím se i akumulovalo. Děti, narozené do bohaté rodiny, byly v blahobytu vychovávány, na přepych byly navyklé a s penězi dovedly zpravidla zacházet. Moderní doba svým nesmírným rozvojem technologie umožňuje některým jedincům získat obrovské bohatství v krátkém čase. Tito rychlokvašení milionáři a miliardáři jsou prazvláštní kastou a jen málo z nich ví jak peníze smysluplně používat. Přiznám tu, že mně bohatí lidé nevadí, to spíše mám antipatie k lenošivým chudákům. Posuzuji člověka ne podle toho kolik peněz má, nýbrž podle toho jak je nabyl a jak s nimi nakládá.

Mnozí zbohatlíci snadno podlehnou dojmu, že peníze jim dávají velkou moc, to je ovšem toliko iluze. Jednak je na světě dost lidí, kteří jim na ty peníze kašlou, a také se často stává, že velké peníze získají moc nad boháčem. Bohatství dovede zaslepit lidskou duši a zbohatlík se zmítá mezi neukojitelnou hrabivostí a strachem ze ztráty peněz. Jistě, penězi je možné uplácet, ne však každého. A hlavní otázkou jest, zdali ty velké peníze přinášejí šťastný život. Jak patrno, peníze štěstí nezaručují. Nejbohatší žena v Austrálii Gina Rinehart má příjem z těžby nerostného bohatství asi 40 milionů dolarů týdně, moc šťastně ale nevypadá. Tedy vypadá tak, jakoby veškerý příjem utratila za jídlo. Se svými dětmi se soudí o peníze a přátel nemá, neb každého kdo se přiblíží podezírá, že má zájem toliko o její peníze (což jest nejspíše pravda.)

V Adelaidě mne potkalo štěstí poznat se s finančně zkušeným mužem. Walter byl milovník dobrých vín a tak jsme spolu občas mudrovali u skleničky. Svěřil se mi, že se léta živil jako makléř s nemovitostmi a vydělával slušné peníze. Jednoho dne je spočítal a zjistil, že už má dost, přestal pracovat a věnoval se dobrovolné charitativní činnosti. To mu bylo něco přes padesát. Měl pěkný dům a dobré auto, nic však okázalého. Jeho přístup k penězům mne zaujal a když se příležitost naskytla, odešel jsem do penze v 52 letech. Od té doby pracuji jen příležitostně, jen pokud mne taková práce zajímá. Většinu času věnuji dobrovolné práci pro všeobecné dobro. Nechápu proto myšlení lidí, kteří se neustále pachtí za penězi; čím víc jich mají, tím víc jich chtějí.

Jistě, jsou lidé, kteří vydělávají velké peníze, ktere si nejen zaslouží, ale hlavně je potřebují. To jsou třeba drobní podnikatelé, kteří hodnoty vytvářejí. Peníze potřebují na rozšiřování podnikatelských činností, pokud jim firma prosperuje. Berou však na sebe veškerá rizika a když se podnikání nedaří, což nemusí být jejich vinou, mohou ztratit vše, včetně svého domu. Dříve jim pomáhala zajišťovat peníze burza, ta se však proměnila v kasíno. Soukromý podnikatel pracuje dnes dlouhé hodiny a odměna často není úměrná vynaložené dřině. To šéfové velkých korporací jsou na tom dnes jinak, ti berou plat ať svítí slunce nebo prší. Plat je obrovský, zodpovědnost nepatrná. Uvedu pár příkladů z Australie. Obrovské finanční společnosti AMP vládnul kdysi P. Batchelor, akcie měly hodnotu více jak 30 dolarů, ale pod vedením tohoto odborníka klesly pod 4 dolary a firma se málem rozpadla. Bylo nutno se tohoto šéfa zbavit, tak dostal zlatý padák. Kolik milionů to bylo se přesně neví, balík to ale byl tučný. Podobné to bylo se šéfem telekomunikační společnosti Telstra, velkohubým přeborníkem Sol Trujilo. Když se ujal vedení této mamutí společnosti, Telstra akcie měly hodnotu 5 dolarů; po pěti letech šéfování, klesly akcie o 30 procent. Ztráty zaznamenali především běžní lidé, jejichž peníze ve starobním pojištění byly investovány do této vždy předtím solidní a bezpečné firmy. Pan Trujilo si nechával přidávat na výplatě a dotáhl svou odměnu až na 13 milionů ročně. To je slušný plat i v dnešních poměrech. Vybral si svůj zlatý padák v hodnotě 9 milionů dolarů a vrátil se do rodné Ameriky. Proč tento odborník dostal tak důležité místo je mi záhadou. Předvedl se skvěle již doma, když pod jeho vedením firma Graviton zkrachovala. Potom se ujal vedení telekomunikační společnosti US West, kde se mu podařilo snížit hodnotu akcií z 69 amerických dolarů na něco málo přes dolar.

Takových případů je nepřeberně, Současný šéf australské letecké společnosti Qantas je Ir Alan Joyce. Roční plat 3 miliony dolarů mu byl málo, tak si nechal přidat a teď bere 5 milionů. Zatímco jeho plat stoupá k nebesům, společnost Qantas zvolna klesá k zemi. Ředitelé bank berou rovněž nehorázné platy a jejich zásluha na zvýšení zisku spočívá zpravidla v tom, že propustí nějaké zaměstnance a na zákazníky uvalí nové poplatky. Takovéhle poměry tedy panují v postkapitalistickém systému. Peníze nikomu nezávidím, ale nemohu pochopit jak může někdo tak horentní roční plat utrácet. Plat bývalé ministerské předsedkyně Gillardové byl necelý půl milionu dolarů a tato pozice nese sebou zodpovědnost za řízení celé země. A není to pozice zajištěná, politici musí každé 4 roky předstoupit před voliče. A Gillardová byla z posice vyšoupnuta přítelem a stranickým kolegou.

Tahle zběsilá honba za ziskem a velkými penězi stala se moderní nemocí, kterou se nakazilo mnoho lidí. Nevidím v tom nic positivního; naopak, domnívám se, že tento chorobný proces povede k rozkladu do nedávna dobře prosperující západní ekonomie. Další finanční krize budou následovat, až k definitivnímu rozkladu finančního systému.

S tím já si hlavu lámat nemusím. Naučil jsem se, že je moudré opatřovat si peníze na to co potřebuji, ne na to co chci. V soudobé konzumní společnosti je člověk neustále bombardován reklamou a lákán k nákupu všeho možného, často i zcela nepotřebného. Je však na každém jedinci jak se naučí s penězi nakládati.

Při svých seminářích tónovací meditace, kde se zabýváme také kontrolou stresu a depresí, doporučuji účastníkům dvě zajímavé hry. Můžete si je zkusit také, jsou velmi jednoduché, potřebujete pouze čistý list papíru a tužku. Podmínky první hry jsou zadány takto: Máte neomezný zdroj financí, můžete si vybírat kolik jen vám potřeba, ovšem ty peníze musíte utrácet jen pro sebe a rodinu; a utrácet moudře, tedy neplýtvat. Všechny ty položky zaznamenejte na papír a sečtěte. Například jedna žena uvedla u auta sumu 30 tisíc dolarů. Řekla: „Ano, za ty peníze si zde mohu koupit nové, spolehlivé a pohodlné auto. Kupovat snobské auto za 300 tisíc by byla hloupá marnivost, kdy se lidé chtějí jen předvádět, a beztak to žádný obdiv k nim nevyvolá.“ Jiná žena uvedla u auta cenu 70 tisíc a vysvětlila, že tolik stojí dobrý terénní vůz, který potřebují k převážení své lodi. Ani tento požadavek nebyl marnivý, ale pochopitelný. Rozumný člověk při této hře zjistí, že vlastně moc peněz nepotřebuje. Může si koupit dům za dva miliony dolarů, jenže takový dům nekupujeme každý rok. Stejně tak auto nějaký rok vydrží. Chodit každý den do drahých restaurací také časem omrzí, stejně jako neustálé cestování po světě. Tato hra je zajímavou příležitostí zamyslet se nad funkcí peněz a zauvažovat o důležitých životních hodnotách. O penězích ta hra vlastně není.

Ta druhá hra je té první podobná, avšak mnohem náročnější. Na druhou stranu papíru napište částky, ktere jsou nezbytně nutné k nejskromnějšímu žití. Zde připomenu, že po světě jsou tisíce a tisíce politických vězňů, kteří jsou vystaveni krutému zacházení a jsou jim odepírány základní potřeby. Takový člověk ve vězení zajisté touží po tom, co většina z nás bere jako samozřejmost. Ve své kobce sní o hodnotném jídle, čisté vodě, soukromí a hlavně o svobodě. To vše většina z nás má. Jsme uvyklí požívat mnoho věcí, které nejen nepotřebujeme ale často jsou i škodlivé. Nemusíme kouřit ani se přejídat. Všechny ty luxusní věci jsou spíše přeludem a marnivostí než podstatnými životními potřebami. Při této hře si uvědomíte jak málo toho materiálna člověk potřebuje. Důležité je zdraví a také, aby v hlavě neharašilo.

Před pár lety jsme se ráno procházeli jednou zapadlou vesničkou v severovýchodním Thajsku. Jedna rodina právě na dvorku snídala a přizvala nás. Moje thajská partnerka mi tlumočila a tak jsme vedli zajímavé řeči. Vesničané mi řekli: „My jsme velmi bohatí lidé, až na to, že nemáme žádné peníze. Ale máme dobré jídlo, zdraví a radost ze života. Kdo může být bohatší než my?“ Pohoda z nich zářila, stále se usmívali. Tak jsem si vzpomněl na ty své bývalé sousedy zbohatlíky, na všechny ty chamtivé manažéry a napadlo mne – zdali i oni se ráno při snídani takto usmívají a radují se ze života. Nevím. Možná že ano, možná ne. Jedno ale vím. Radost ze života vyvěrá z laskavého srdce a s penězi nemá moc co dělat.

Autor: Jaroslav Kovaříček | středa 17.2.2016 5:48 | karma článku: 9.49 | přečteno: 265x

Další články blogera

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o komunismu a komunistech.

"Strašidlo bloudí Evropou — strašidlo komunismu.” Tak pravili Marx a Engels úvodem svého spisku „Komunistický manifest“, který vydali v roce 1848. A měli pravdu.

3.6.2017 v 13:02 | Karma článku: 24.53 | Přečteno: 727 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o poezii.

Před pár lety přišel za mnou jeden starší muž a požádal mne zdali bych mu nemohl natočit album jeho poezie. Ten nápad dostal při poslechu mého rozhlasového pořadu poezie japonského básníka Bašó.

28.5.2017 v 5:37 | Karma článku: 5.97 | Přečteno: 82 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o stáří.

Stáří je záležitost, která za zamyšlení stojí. I když nám to téma nepřipadá zrovna radostné, je to proces k životu náležející; pokud tedy máme to štěstí se stáří dožít.

16.5.2017 v 14:48 | Karma článku: 16.86 | Přečteno: 402 | Diskuse

Jaroslav Kovaříček

Rozjímání o sexu.

Aby nedošlo ku zbytečnému nedorozumění musím předeslat, že pokud čtenář očekává nějaké lechtivé povídání bude zklamán. Sex je totiž složité téma, které nelze brát na lehkou váhu a proto stojí za zamyšlení.

20.4.2017 v 8:16 | Karma článku: 7.84 | Přečteno: 300 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Děti jsou jak prdy – máš rád jen ty svoje

Tak tohle moudro jsem zaslechla docela nedávno a donutilo mě přemýšlet. Přemýšlet i o tom jak ve vlastních, byť nevychovaných dětech, uctíváme kult dítěte a považujeme naše nevychované potomky za dokonalost samu sebe...

23.6.2017 v 20:20 | Karma článku: 14.53 | Přečteno: 348 | Diskuse

Karel Trčálek

Zemanova svině

Nominativ, svině, svině. Genitiv, svině, sviň / sviní. Dativ, svini, sviním. Akuzativ, svini, svině. Vokativ, svině, svině. Lokál, svini, sviních. Instrumentál, sviní, sviněmi ...

23.6.2017 v 18:32 | Karma článku: 20.35 | Přečteno: 1071 | Diskuse

Milan Radek

Uctivý služebníček Macron poslušně hlásí že už těm neposlušným državám vynadal

Mutti mu přece jasně řekla že má těm vidlákům odvedle vynadat, aby už začali poslouchat, a on bez odmluv splnil rozkaz. Mutti přece nebude na vlastní ústa říkat to co může říkat on za ní. Marine Le Pen měla pravdu že ve Francii

23.6.2017 v 18:10 | Karma článku: 38.40 | Přečteno: 1461 | Diskuse

Karel Trčálek

Proč reaguji na články jiných blogerů? Protože jsem parazit!

Blog je, alespoň pro mě, především hra. Může-li jistá „ekonomka“ či jistí blogeři své lži a svou propagandu více či méně podařeně prezentovat jako odhalování „skutečné“ pravdy, pak si já můžu z jejich lhaní dělat legraci

23.6.2017 v 16:37 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 361 | Diskuse

Milan Šupa

Otevřená konfrontace s negativním názorem čtenáře

"Pane blogere, já osobně patřím k lidem s duchovním zaměřením, ale mnohé Vaše příspěvky vnímám jen jako samu negaci. Proto Vaše jednostranné názory ("co je špatné") většinou už ani nečtu.

23.6.2017 v 15:15 | Karma článku: 8.30 | Přečteno: 345 | Diskuse
Počet článků 22 Celková karma 13.80 Průměrná čtenost 327

musicolog, hudební filosof, autor a básník, skladatel hudby pro psy a hudby léčivé, profesionálně působil jako rozhlasový hlasatel a režisér v australské společnosti ABC.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.